ECLI:CZ:US:2018:1.US.1437.18.1
sp. zn. I. ÚS 1437/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. M., R. S. a V. B., zastoupených JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 8 To 455/2017 a sp. zn. 8 To 456/2017, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 5. 2015 sp. zn. 43 Nt 2818/2017 a sp. zn. 43 Nt 2819/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterými byli podle §40a odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §37a odst. 2 trestního řádu zproštěni obhajoby jejich obhájci. Dále navrhují, aby Ústavní soud zrušil označená usnesení Městského soudu v Praze, kterými byly zamítnuty stížnosti proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, podané advokáty vykonávajícími v předmětném trestním řízení jejich obhajobu.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé namítají, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá žádná skutečnost svědčící, že by zájmy obviněných zastoupených jedním obhájcem byly skutečně v rozporu, a byl tak založen důvod pro vyloučení obhájce a dalších substitučně zmocněných obhájců. Mají za to, že trestní soudy jen předpokládají existenci potenciální kolize zájmů obviněných, přičemž prozatím však taková kolize nenastala. Důvod pro vyloučení obhájce podle jejich názoru nastává až v momentě, kdy se zájmy spoluobviněných osob zastoupených jedním obhájcem skutečně, nikoli jen hypoteticky, dostanou do rozporu. Za nepřezkoumatelná považují napadená rozhodnutí ve vztahu k vyloučení substitučně zmocněných obhájců. Rozhodnutí stížnostního soudu je podle jejich názoru nepřezkoumatelné rovněž ve výroku, jímž tento soud označil Mgr. Adama Hrabovského jako osobu neoprávněnou k podání stížnosti.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V posuzované věci došlo k situaci, kdy stížnosti proti napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 nepodali sami stěžovatelé, ale advokáti vystupující v postavení jejich obhájců; tato skutečnost vyplývá jak z napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak i ze samotné ústavní stížnosti. V souvislosti s usnesením o zproštění obhájce obhajoby podle §40a odst. 1 trestního řádu přitom zájmy obviněných a obhájce nemusejí být shodné, takže stížnost proti tomuto usnesení může podat nejen obviněný, ale také jeho obhájce svým vlastním jménem (srov. §142 odst. 1 trestního řádu).
Při striktním posuzování projednatelnosti návrhu by tedy Ústavní soud musel ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelé sami nepodali proti usnesením soudu prvního stupně řádný opravný prostředek v podobě stížnosti. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že stížnosti proti usnesení o zproštění obhájce obhajoby zákon přiznává odkladný účinek (srov. §40a odst. 2 trestního řádu), z čehož vyplývá, že daný obhájce vykonává obhajobu až do rozhodnutí stížnostního soudu. Stěžovatelé vystupující v postavení obviněných se tedy mohli domnívat, že jejich obhájci podávají stížnosti proti usnesením soudu prvního stupně i jejich jménem. Ústavní soud proto ve snaze vyhnout se přepjatému formalismu posoudil ústavní stížnosti jako přípustnou.
Ústavní soud tedy zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelů, že z napadených rozhodnutí nevyplývá žádný, již reálně existující a nikoli jen hypotetický důvod kolize jejich zájmů. Obvodní soud pro Prahu 1 v napadených usneseních (jež jsou obsahově shodná, pouze se týkají různých obhájců) odkazoval na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2017 sp. zn. 6 To 40/2016, jímž tento soud, který rozhodoval o odvoláních stěžovatelů a dalších osob, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze napadený těmito odvoláními a věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Dospěl totiž k závěru, že zájmy stěžovatelů (spoluobviněných) R. S. a V. B. si odporují se zájmy stěžovatele (spoluobviněného) M. M. a spoluobviněné právnické osoby E., které všechny zastupoval stejný obhájce, a to JUDr. Igor Veleba. Podle Vrchního soudu v Praze orgány činné v trestním řízení v předcházejícím průběhu řízení pochybily tím, že nezajistily řádnou obhajobu obviněných. Obvodní soud pro Prahu 1, jakož i následně Městský soud v Praze rozhodující jako soud stížnostní, se tedy ocitly v situaci, kdy musely uvedenou vadu vytknutou Vrchním soudem v Praze napravit, takže logicky vycházely z uvedeného právního názoru.
Ústavní soud má za to, že v daném případě skutečně došlo k naplnění důvodů pro vyloučení, resp. zproštění obhájce obhajoby předpokládaných ustanovením §37a odst. 2 trestního řádu. Kolize zájmů stěžovatelů, resp. spoluobviněných R. S. a V. B. se zájmy stěžovatele (spoluobviněného) M. M. a spoluobviněné právnické osoby E. byla reálná a existující, nikoli pouze hypotetická. Kolize vyplývala z charakteru trestné činnosti, pro niž byly obě dvojice obviněných stíhány, resp. ze vztahu těchto trestných činů. Stěžovatelé R. S. a V. B. jsou totiž stíháni za přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že (stručně řečeno) ve věci, v níž jsou stěžovatel M. M. a společnost E. stíháni pro přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku a pro přečin poškození zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, úmyslně podali nepravdivé vysvětlení s cílem krýt uvedenou trestnou činnost.
Již tato situace sama o sobě nastoluje zmíněnou kolizi zájmů obou uvedených dvojic obviněných. Nic na tom nemění skutečnost, že prozatím jsou stanoviska stěžovatelů ke stíhané trestné činnosti relativně souladná. Stěžovatelé R. S. a V. B. totiž již nyní mohou mít zájem své dosavadní výpovědi změnit, případně i trestnou činnost doznat, zatímco v zájmu stěžovatele M. M. a spoluobviněné právnické osoby bude, aby na svých dosavadních výpovědích setrvali. Je zřejmé, že v důsledku toho by mohlo dojít k ovlivnění způsobu vedení obhajoby R. S. a V. B., jestliže by ji vykonával stejný obhájce, který vykonává i obhajobu stěžovatele M. M.
Není od věci připomenout, že účel institutu zproštění obhájce obhajoby podle §40a trestního řádu, z důvodů uvedených v §37a odst. 2 trestního řádu, spočívá v ochraně práva obviněného na řádnou obhajobu. Ústavní soud proto považuje za legitimní a adekvátní, jestliže v případě pochybností soud raději přistoupí ke zproštění obhájce obhajoby, neboť nutnost zvolit si (popř. nechat si ustanovit) nového obhájce představuje pro obviněného výrazně menší omezení a újmu, než když by byl v trestním řízení zastupován obhájcem, který zároveň vykonává obhajobu i dalších osob, jejichž zájmy se rozchází se zájmy daného obviněného.
Ústavní soud se s trestními soudy shoduje, že existuje-li důvod pro zproštění ustanoveného obhájce, je třeba postupovat podle §40a trestního řádu i vůči advokátům, jimž tento obhájce udělil substituční plnou moc. Oprávnění substitučně zmocněných advokátů vykonávat obhajobu je totiž odvozené a závislé na obhájci ustanoveném, takže jeho zproštěním podle §40a trestního řádu logicky musí dojít k zániku tohoto oprávnění i u advokátů substitučně zmocněných.
Ústavní soud konečně nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatelů, že je nepřezkoumatelný výrok napadených usnesení stížnostního soudu, jímž tento soud označil Mgr. Adama Hrabovského jako osobu neoprávněnou k podání stížnosti. Stížnostní soud tento svůj závěr stručně, avšak výstižně a dostatečně zdůvodnil (srov. č. l. 2 obou napadených usnesení Městského soudu v Praze). Nadto je třeba konstatovat, že uvedený výrok stížnostního soudu nijak nemohl ovlivnit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů, neboť Městský soud v Praze věc meritorně posoudil a rozhodl na základě stížností dalších advokátů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu