ECLI:CZ:US:2018:1.US.1457.17.1
sp. zn. I. ÚS 1457/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti SPORT BUSINESS & INVESTMENT LIMITED, se sídlem Suite 101, Business Design Centre, 52 Upper street, London, N1 0QH, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Petrem Běhanem, Ph.D., advokátem se sídlem V Podbabě 22/2524, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 24 C 8/2014-136 ze dne 6. 4. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 212/2016-162 ze dne 29. 6. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 365/2017-197 ze dne 15. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před libovůlí výkonu státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se domáhala po žalovaném JUDr. Juliovi Kramaričovi (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 1 973 400 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o plnění za přestup fotbalového hráče Jiřího Bílka dohodnuté v čl. IV. smlouvy o přestupu hráče ze dne 15. 2. 2006 uzavřené mezi Fotbalovým klubem Chmel Blšany a FC Slovan Liberec, dle níž bylo také ujednáno, že veškeré platby budou prováděny vždy a bez výjimky prostřednictvím depozitního účtu vedlejšího účastníka. V souladu s předmětnou smlouvou FC Slovan Liberec dne 9. 1. 2012 poukázal žalovanou částku na účet vedlejšího účastníka, který ji však odmítl vydat stěžovatelce, přestože tato je na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 8. 2006 oprávněným držitelem nároků Fotbalového klubu Chmel Blšany, vyplývajícím z již zmiňované smlouvy o přestupu hráče ze dne 15. 2. 2006. Na podkladě řečeného stěžovatelka dovozovala, že vedlejší účastník se na její úkor bezdůvodně obohatil.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 24 C 8/2014-136 ze dne 6. 4. 2016 žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 198 453 Kč.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 19 Co 212/2016-162 ze dne 29. 6. 2016, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2017, rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.), načež zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Městský soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dán nedostatek pasivní věcné legitimace vedlejšího účastníka. Vycházel ze skutečnosti, že vedlejší účastník nebyl oprávněn přijímat plnění za stěžovatelku, tudíž zaplacením na jeho účet dluh FC Slovanu Liberec nezanikl a vůči stěžovatelce nadále trvá. V tomto směru nemohlo obstát tvrzení, že FC Slovan Liberec plnil dle smlouvy o přestupu hráče a zvyklostí jejích stran. Stěžovatelka a vedlejší účastník nebyli v žádném vztahu, mezi nimi se tedy o platební zvyklosti nejednalo. Okolnost, že mezi Fotbalovým klubem Chmel Blšany a vedlejším účastníkem v minulosti probíhala spolupráce při přestupu hráčů, neznamenala podle odvolacího soudu, že by měl vedlejší účastník přijímat finanční prostředky i pro postupníky. Nebylo možno ani dovodit, že by vedlejší účastník konkludentně přistoupil ke smlouvě o přestupu hráče. Vedlejší účastník nebyl jejím účastníkem, smlouvu ze dne 15. 2. 2006 nepodepsal, nebylo prokázáno, že by se s kýmkoli (tj. původním věřitelem, stěžovatelkou či FC Slovanem Liberec) na platbě na svůj účet dohodl, naopak k převzetí plnění odmítl FC Slovanu Liberec poskytnout součinnost. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že žalovaná částka nebyla zaplacena na účet uvedený ve smlouvě o přestupu hráče, nýbrž na účet s jiným bankovním kódem. Městský soud následně uzavřel, že pokud na straně vedlejšího účastníka došlo k bezdůvodnému obohacení, tak na úkor FC Slovanu Liberec.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 365/2017-197 ze dne 15. 2. 2017 odmítl.
S popsaným výsledkem řízení se stěžovatelka neztotožnila. V ústavní stížnosti uvedla, že napadená rozhodnutí odporují kogentní právní úpravě, míněno zejména zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a dále i konstantní judikatuře, reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 ze dne 3. 12. 2009 či nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. IV. ÚS 451/05 ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 1061/10 ze dne 17. 8. 2010 a jinými. Krom toho obecnými soudy vydaná rozhodnutí porušují řadu principů zakotvených v ústavním pořádku České republiky jakožto právního státu, a to princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí, princip jejich ústavnosti a zákonnosti, princip zákazu libovůle, princip spravedlivého soudního rozhodování, princip právní jistoty, princip legitimního očekávání a princip zákazu svévolné aplikace práva. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že skutková zjištění obecných soudů a následně jimi přijaté právní závěry jsou nesprávné, neboť pomíjí v řízení předložené důkazy a tvrzení, jimiž byl prokázán zjevný úmysl vedlejšího účastníka ponechat si pro sebe finanční prostředky, které byly dle výslovných instrukcí dlužníka FC Slovanu Liberec určeny na úhradu její pohledávky. Obecné soudy v prvé řadě zcela neodůvodněně nepřihlédly k zavedené obchodní praxi mezi FC Slovanem Liberec a Fotbalovým klubem Chmel Blšany při realizaci plateb souvisejících s přestupy hráčů, které opakovaně proběhly přes depozitní účet vedlejšího účastníka. Nezohlednily též skutečnost, že vedlejší účastník byl jako advokát a schovatel ex lege vázán pokynem klienta - FC Slovanu Liberec ohledně toho, jak má naložit s částkou uloženou na depozitním účtu. Obecné soudy nevzaly konečně ani v úvahu, že vedlejší účastník přijetím finančních prostředků, resp. jejich nevrácením dlužníkovi konkludentně přistoupil ke smlouvě o přestupu hráče ze dne 15. 2. 2006 a měl tak plnit postupníkovi. Podle stěžovatelky obecné soudy rovněž účelově desinterpretovaly judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k problematice bezdůvodného obohacení, resp. jimi odkazovaná rozhodnutí jsou na souzenou věc nepoužitelná vlivem odlišného skutkového stavu v nich řešených případů.
Souhrnně vyjádřeno, stěžovatelka setrvala na stanovisku, že FC Slovan Liberec svůj dluh vůči ní splnil a jestliže jí vedlejší účastník odmítl toto plnění vydat, potom se na její úkor bezdůvodně obohatil a je tedy ve sporu pasivně legitimován. Odlišný závěr obecných soudů podle stěžovatelky kryje a podporuje naprosto bezprecedentní zneužití práva vedlejším účastníkem a poskytuje právní ochranu jeho hrubě nemorálnímu jednání, které nadto vykazuje všechny znaky trestné činnosti.
Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že mylně vyhodnotil obsah jejího dovolání z hlediska naplnění zákonných náležitostí. Podle stěžovatelky toto bylo uplatněno řádně, neboť v něm podrobně specifikovala dovolací důvody i příslušnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se napadené rozhodnutí městského soudu odchýlilo. Za dané situace, pokud se Nejvyšší soud odmítl zabývat jejím dovoláním, lze jeho přístup označit za protiústavní.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ. Eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě projednávané ústavní stížnosti naplněny nebyly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy řádně posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejích základních práv.
Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu