infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.05.2018, sp. zn. I. ÚS 1503/18 [ usnesení / LICHOVNÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:1.US.1503.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:1.US.1503.18.1
sp. zn. I. ÚS 1503/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 12 Co 153/2016-516, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 25 Cdo 1052/2017-551, za vedlejšího účastenství l. Nemocnice Na Homolce, 2. UNIQUA pojišťovny a. s., a 3. MUDr. Jana Pasky, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 2. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných částí rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka se 14. 4. 2006 podrobila v zařízení vedlejšího účastníka 1) operaci středouší vpravo, bezprostředně po níž u ní byla zjištěna periferní obrna pravého lícního nervu. Následné vyšetření prokázalo totální denervaci postiženého nervu. Z toho důvodu podstoupila stěžovatelka další operaci, při níž u ní bylo zjištěno kompletní přerušení předmětného nervu. Lícní nerv byl při této operaci rekonstruován za pomocí štěpu z jiného nervu a stěžovatelka následně absolvovala za účelem zlepšení funkce poškozeného nervu rehabilitaci trvající až do poloviny roku 2009. S ohledem na zdravotní stav po operaci byla stěžovatelka nucena ukončit smlouvu uzavřenou dne 23. 12. 2005 s Národním divadlem na překlad knihy, čímž jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 45.000 Kč. Odškodnění bolesti stanovila stěžovatelka podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Jako spravedlivé odškodnění bolesti zohledňující tělesné a duševní strádání považovala stěžovatelka částku 300.000 Kč a za spravedlivé odškodnění ztížení společenského uplatnění pak považovala částku 180.000 Kč. Náhrady způsobené škody se stěžovatelka domáhala v řízení před obecnými soudy. Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 21 C 523/2007-453, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 124.200 Kč s příslušenstvím a 54.000 Kč, ohledně částky 9.900 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a ve zbývající části, tj. co do částky 346.800 žalobu zamítl. Žalované a oběma vedlejším účastníkům uložil solidární povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení stěžovatelce částku 165.721,60 Kč a státu 21.898 Kč a soudní poplatek ve výši 8.910 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že škoda na zdraví stěžovatelky byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze a charakteristických vlastnostech nástroje, použitého při operaci dne 14. 4. 2016. Vycházel přitom ze zjištění, že porucha lícního nervu lehkého stupně vznikla pravděpodobně jeho zhmožděním při operaci v důsledku působení tlaku mikrochirurgického nástroje na nerv při jeho odtahování. Nerv bylo nutno odtáhnout více, než je obvyklé, neboť v místě byla granulace, kterou bylo potřeba vyčistit, anatomické poměry žalobkyně byly komplikované, protože nerv byl uložen mimo kostěný kanálek. Soud dovodil, že odpovědnost dle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), je vyloučena vzhledem k tomu, že žalovaný při lékařském zákroku neporušil žádnou právní povinnost a jeho postup byl lege artis, avšak odpovědnost podle §421a o. z. má objektivní charakter a žalovaný je odpovědný i za situace, kdy je postup lékaře zcela lege artis. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 12 Co 153/2016-516, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl tak, že je účastníkům řízení nepřiznal, a to s ohledem na ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud dovodil, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná, avšak nesouhlasil s právním hodnocením odpovědnosti podle §421a o. z., o níž se nejedná, pokud byla škoda způsobena okolností, jež má jiný původ, než jsou samotné účinky věci použité při zákroku. V daném případě tak nemá škoda původ ve vlastnosti raspatoria, sloužícího k odtažení lícního nervu. Ke zhmoždění nervu došlo v důsledku tlaku působícího na lícní nerv při jeho odtažení, a ani způsob vedení zákroku není okolností, která by měla původ v povaze přístroje nebo jiné použité věci. Podle městského soudu je třeba v projednávané věci zohlednit i tu skutečnost, že v průběhu operace byla zjištěna anatomická anomálie, kdy lícní nerv byl zcela odhalen. Stěžovatelkou podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť tento dospěl k závěru, že je nepřípustné. Dovolací soud mimo jiné poukázal na to, že stěžovatelka mylně směšuje vzniklou škodu (poškození nervu) s profesním postupem lékařů (lege artis). Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jí vznesenými námitkami. Rovněž nesouhlasí s tím, jak obecné soudy aplikovaly ustanovení §420 a §421a o. z. Stěžovatelka vyzvedla závěr zástupce znaleckého ústavu MUDr. Aleše Hámy, podle něhož zhmoždění či dokonce úplné přerušení lícního nervu není součástí profesních standardů a tedy postupem lege artis. Interpretaci pojmu "skutkový závěr", považuje stěžovatelka v rozhodnutí Nejvyššího soudu za překvapivý a odporující jeho vlastní judikatuře. Z uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že v jejím případě došlo k porušení čl. 7 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy při rozhodování předmětného případu přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně vzniku odpovědnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení §420 a §421a občanského zákoníku z roku 1964 podrobně zdůvodnily. Ústavní soud se s tímto výše rekapitulovaným závěrem obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatelky jej považuje za přesvědčivý a nacházející oporu nejen v provedeném dokazování, ale i v judikatuře Nejvyššího soudu, z níž citovaly. Ve věci není pochyb o tom, že v průběhu operace stěžovatelky došlo k poškození jejího lícního nervu, nicméně to samo o sobě ještě neznamená, že operující lékař postupoval non lege artis. Tento závěr se rozchází s právním názorem stěžovatelky, která má za to, že pokud v průběhu operace dojde ke vzniku škody, jedná se bez dalšího o postup non lege artis, z něhož je třeba vyvodit odpovědnost. Nicméně tak tomu není. Stěžovatelka zcela abstrahuje od toho, že k poškození zdraví pacienta může dojít i při zachování postupu lege artis. Ústavní soud považuje za podstatnou především tu skutečnost, že postup lékaře při provádění lékařského zákroku byl v řízení před obecnými soudy předmětem znaleckého zkoumání. Odvolací soud v napadeném rozsudku popsal, jakým způsobem došlo ke zhmoždění lícního nervu, a rovněž byla přitom zohledněna skutečnost, že u stěžovatelky byla v průběhu operace zjištěna anatomická anomálie, kdy lícní nerv nebyl uložen v kanálku, jak je obvyklé. Podle náhledu Ústavního soudu nelze z pouhého faktu škodlivého následku za účasti třetí osoby usuzovat na vznik odpovědnostního vztahu. Je pravdou, že bez lékařského zákroku by k rozporovanému poškození zdraví stěžovatelky nedošlo, nicméně i lékařská věda má své hranice, které se mohou projevit právě tím, že dojde ke vzniku škody, navzdory postupu lege artis. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:1.US.1503.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1503/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 5. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 5. 2018
Datum zpřístupnění 4. 7. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Lichovník Tomáš
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §421a, §420
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík škoda/odpovědnost za škodu
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1503-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 102359
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-07-13