ECLI:CZ:US:2018:1.US.1514.16.1
sp. zn. I. ÚS 1514/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Evou Foltýnovou, advokátkou se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 168/2013-11 ze dne 5. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Margita Víšková není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. MSPH 76 ICm 1316/2012.
Napadeným rozhodnutím podle mínění stěžovatele Vrchní soud v Praze zasáhl do jeho ústavně zaručených práv, chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 4, čl. 81, čl. 82 a čl. 85 Ústavy České republiky. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že v jeho věci rozhoduje soudkyně, která se sama cítila být podjatou a jež Vrchní soud v Praze v obdobné věci ze stejného důvodu, jaký stěžovatel namítal i v tomto případě, z projednávání věci vyloučil.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání. V nyní souzené věci Ústavní soud přitom zjistil, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná, resp. je předčasná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ve stěžovatelově případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Je na místě konstatovat, že vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze o nevyloučení soudce předmětné řízení neskončilo, přičemž stěžovateli je v jeho rámci nadále zachována možnost využít k ochraně svých práv prostředky podle příslušného procesního předpisu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 2458/15, IV. ÚS 172/15, IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, pro nepřípustnost odmítl.
Toliko nad rámec ke stěžovatelem tvrzenému nesouladu mezi rozhodnutími Vrchního soudu v Praze řešící totožnou otázku, Ústavní soud podotýká, že není oprávněn jej zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj