ECLI:CZ:US:2018:1.US.156.18.1
sp. zn. I. ÚS 156/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Dany Matyášové, zastoupené JUDr. Danielem Burgetem, advokátem se sídlem Brno, Bartošova 3, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2014 č. j. 46 C 366/2003-548, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015 č. j. 19 Co 546/2014-576 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 22 Cdo 1353/2016-612, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Městský soud v Brně vypořádal společné jmění manželů tak, že zastavil řízení ohledně movitých věcí specifikovaných v rozsudku (výrok I.), do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikázal hodnotu členských práv a povinností ke specifikovanému bytu a zůstatek na účtu označeném v rozhodnutí (výrok II.); do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal chatu specifikovanou v rozhodnutí, podnik žalovaného a zůstatek na účtu označeném v rozhodnutí (výrok III.) Soud prvního stupně dále uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku 55 542,50 Kč (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. - VII.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. - VII. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, jelikož nevymezila předpoklady jeho přípustnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkový stav a polemizuje s hodnocením důkazů. Namítá, že Městský soud v Brně vyvodil zcela překvapivé a nelogické závěry, které nevyplývaly z provedených důkazů, a to jak z údajných půjček žalovaného, peněžních prostředků v ČSOB, tak z tvrzené osobní spotřeby. Rozpory mezi účastníky soudy podle názoru stěžovatelky vykládaly bez bližšího odůvodnění v její neprospěch, a to i přes to, že na jednání ve věci dne 23. 5. 2014 byl žalovaný soudem poučen, že neunáší důkazní břemeno, a následně nic zásadního soudu nesdělil ani neprokázal. Stěžovatelka dále namítá, že soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces také tím, že připustily důkazy po koncentrační lhůtě. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že celé řízení bez jejího zavinění trvá téměř 15 let. Namítá, že až poté, co bylo řízení u městského soudu meritorně rozhodnuto, zjistila prostřednictvím internetu, že soudkyně JUDr. Hana Bílá mohla být podjatá pro poměr k právnímu zástupci žalovaného. Podle stěžovatelky tato soudkyně umožňovala žalovanému opakovaně působit průtahy, předkládat pochybné důkazy, které by ve standardních lhůtách nebyl schopen předložit a hodnotila je jednostranně v rozporu s právem na spravedlivý proces. Krajský soud v Brně podle stěžovatelky své rozhodnutí neodůvodnil a pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí městského soudu. Uvádí, že hlavním cílem sporu nebylo získání finančních prostředků pro svou potřebu, ale pro její vážně nemocnou dceru upoutanou na invalidní vozík, o níž žalovaný nejeví žádný zájem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o odvolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka neuvedla výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (I.).
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka uvádí v podstatě totožné námitky, které uplatnila ve svém dovolání, a jimiž se Nejvyšší soud podrobně zabýval. Také mj. vysvětlil, že pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění, nelze takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pouze pro odkaz na rozhodnutí soudu prvního stupně. K námitce podjatosti pak Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka jako tvrzená zmatečnostní vada není dovolacího soudem zohlednitelná za situace, kdy dovolání není přípustné.
Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.) Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Pro úplnost: k námitce tzv. odeznělých průtahů srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2981/07, III. ÚS 2194/16 a I. ÚS 776/16.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu