ECLI:CZ:US:2018:1.US.1589.16.1
sp. zn. I. ÚS 1589/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelů 1) Petra Pische a 2) Radky Pischové, zastoupených Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké nám. 29, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 22 Cdo 4068/2015-937 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 2015 č. j. 26 Co 472/2013-915, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Martiny Baierové a 2) Mgr. Miroslava Baiera, zastoupených JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou, sídlem Škroupova 957, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2013 č. j. 6 C 205/2002-842 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejších účastníků k nemovitým věcem. Pozemky
i vlek byly přikázány do společného jmění vedlejších účastníků, jimž byla rovněž uložena povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně vypořádací podíl ve výši 194 000 Kč. Rozhodnutí bylo zdůvodněno nemožností reálného rozdělení nemovitých věcí a lepšími předpoklady pro účelné využití lyžařského areálu vedlejšími účastníky.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž vytýkali nesprávné právní posouzení a nesprávná skutková zjištění. Zdůraznili, že vedlejší účastníci užívali lyžařský areál svévolně a zisky využívají výlučně pro sebe. Rovněž prokazovali svoji schopnost vyplatit vedlejším účastníkům vypořádací podíl a provozovat lyžařský areál.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 1. 2015 č. j. 26 Co 472/2013-915 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že souhlasí se závěrem okresního soudu o nemožnosti reálného rozdělení nemovitých věcí, a to ani pozemků, neboť by následně nemohly sloužit k uspokojování potřeb, k nimž dochází před případným rozdělením. Jde-li o přikázání nemovitých věcí do společného jmění vedlejších účastníků, zdůvodnil rovněž krajský soud toto rozhodnutí požadavkem účelného využití. Krajský soud dále uvedl, že v řízení nebylo prokázáno získání prospěchu vedlejších účastníků na úkor stěžovatelů.
5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 22 Cdo 4068/2015-937 odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelé uváděli, že se krajský soud v řízení odchýlil od závazného právního názoru vysloveného v nyní posuzované věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011 č. j. 22 Cdo 2598/2010-653. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v tomto rozsudku konstatoval nedostatky v řízení vedeném před okresním i krajským soudem, konkrétně že se nevypořádaly s námitkami stěžovatelů o užívání společné věci v rozporu s dobrými mravy, vedoucím k dosahování zisku vedlejších účastníků. Tyto nedostatky byly podle Nejvyššího soudu odstraněny v dalším řízení, přičemž samotná skutková zjištění nelze v dovolání úspěšně zpochybňovat.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Ústavní stížnost se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy soustředí na samotnou argumentaci stěžovatelů. Ti v prvé řadě uvádějí, že hodnocením důkazů krajským soudem, zejména znaleckých posudků, bylo zasaženo do jejich základních práv. Tímto postupem jim měla být způsobena újma v rozmezí 1 200 000 Kč až 3 100 000 Kč.
7. Další část ústavní stížnosti se soustředí na dokazování v řízení před okresním a krajským soudem. Podle stěžovatelů soudy hodnotily důkazy extrémně v jejich neprospěch a bagatelizovaly revizní znalecký posudek, z nějž vyplývá hodnota nemovitých věcí šest a půl krát vyšší než v původních znaleckých posudcích. Zejména ziskovost lyžařského areálu zdůrazňovali již v řízení před obecnými soudy. Opomenutí znaleckých posudků, z nichž vyplývá několikamilionová tržní hodnota nemovitých věcí, označili za svévolné a extrémně vybočující z běžného rámce hodnocení důkazů.
8. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o případném protiprávním či nemorálním jednání vedlejších účastníků. V této souvislosti zopakovali, že od sezony 2003/2004 jim vedlejšími účastníky bylo bráněno ve spoluprovozování lyžařského areálu a podílet se na zisku. Nadto vedlejší účastníci na vedlejších pozemcích, které měli ve svém výlučném vlastnictví, zřídili další vlek, kdy lyžaři ke sjezdu užívali společné pozemky. Ani z této činnosti neposkytli stěžovatelům žádnou kompenzaci. Proto i závěry o předpokladech dalšího účelného využití nemovitých věcí stěžovatelé označili za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními.
III. Vyjádření účastníků
9. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky řízení (Nejvyšší soud, krajský soud) a vedlejší účastníky k vyjádření.
10. Nejvyšší soud v rámci svého vyjádření uvedl, že jádrem ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutími soudů v nalézacím řízení a že neuvádí žádnou argumentaci o porušení základních práv odmítnutím dovolání. Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na závěry obsažené v napadeném rozsudku.
11. Vedlejší účastníci uvedli, že znalecký posudek, na nějž odkazují stěžovatelé, stanovil hodnotu nemovitých věcí výnosovou metodou, kdy znalec vycházel pouze z vlastních odhadů a předpokladů, které nebyl schopen obhájit. Proto soudům nezbylo, než zadat vypracování nového znaleckého posudku, který byl následně podkladem vydání rozhodnutí. Vedlejší účastníci rovněž zdůraznili, že obecné soudy provedly všechny důkazy, které byly navrženy. V dalším obsahu se soustředili na správu společných nemovitých věcí před zrušením spoluvlastnictví, zejména na odmítání stěžovatelů podílet se na provozu a rozvoji lyžařského areálu. Omezování či šikana ze strany vedlejších účastníků nikdy nebyla prokázána. Jde-li o spor o podíl na zisku, byl již pravomocně rozhodnut v jiném řízení, v současné době rovněž před okresním soudem probíhá jiné řízení o náhradě za užívání společných pozemků vedlejšími účastníky.
12. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků a vedlejších účastníků stěžovatelům k replice. Stěžovatelé v jejím rámci uvedli, že sdělení vedlejších účastníků jsou značně zkreslená. V této souvislosti popisují místní podmínky v lyžařském areálu, přesněji vhodnost k lyžařskému využití. Dále odmítli tvrzení, že se nechtěli podílet na jeho účelném využití, zopakovali tvrzení o znemožnění účasti na spoluprovozování lyžařského areálu. Tyto skutečnosti měly být prokázány v jiném řízení o bezdůvodném obohacení vedeném před okresním soudem pod. sp. zn. 7 C 138/2014. V další části repliky stěžovatelé uvedli, že znalecký posudek oceňující nemovité věci částkou 393 000 Kč je nesprávný a že tato částka je nejméně osminásobně nižší proti reálné tržní ceně. I tato nesprávnost má být zřejmá z jiného řízení vedeného okresním soudem pod. sp. zn. 7 C 138/2014.
IV.
Posouzení procesních předpokladů
13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry okresního a krajského soudu o vhodnějších předpokladech dalšího využívání lyžařského areálu vedlejšími účastníky a o skutečné hodnotě nemovitých věcí, které byly předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností nebyl napaden rozsudek okresního soudu ze dne 21. 6. 2013 č. j. 6 C 205/2002-842, mohl se Ústavní soud soustředit pouze na rozsudek krajského soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 26 Co 472/2013-915 a následné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016 č. j. 22 Cdo 4068/2015-937.
17. Podle ustanovení §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. Podle §1147 občanského zákoníku dále platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Zrušení a následné vypořádání podílového spoluvlastnictví je tak otázkou podústavního práva, jehož aplikace a interpretace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládajících porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci však takový závěr nelze konstatovat a ústavní stížnost stěžovatelů představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů. Jde-li o posouzení předpokladů dalšího provozování lyžařského areálu vedlejšími účastníky nebo stěžovateli, byla tato otázka vyřešena krajským soudem a jeho závěry řádně a racionálně zdůvodněny, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelů. Samotný nesouhlas se závěrem obecného soudu však není předpokladem protiústavnosti rozhodnutí. V nyní posuzované věci je dále zřejmé, že již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2011 č. j. 22 Cdo 2598/2010-653 okresnímu a krajskému soudu uložil vypořádat se s námitkami stěžovatelů právě k této otázce. Jde-li o rozhodnutí o výši vypořádacího podílu, ani v tomto bodě nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelů o zásahu do jejich ústavně garantovaných práv. V případě rozporu mezi více znaleckými posudky je záležitostí soudu, který důkazy provedl, se v rámci jejich hodnocení zabývat i tím, jak obstojí ve vzájemné konkurenci. Proto ani v tomto bodě není Ústavní soud oprávněn zasahovat do volného hodnocení důkazů obecným soudem. Jde-li o závěry znalce prezentované ve znaleckém posudku, je nutné i je podrobit hodnocení, příp. ustanovit revizního znalce. V nyní posuzované věci se stěžovatelé v prvé řadě dovolávají závěrů znalce Ing. Vladimíra Pažouta v posudku ze dne 24. 7. 2007. Z protokolu z jednání konaného před okresním soudem dne 18. 9. 2007 však vyplývá stanovisko zástupce stěžovatelů, že tento posudek nebyl vypracován objektivně (č. l. 410 spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 6 C 205/2002). Jde-li o znalecký posudek společnosti A-Consult, spol. s r. o., č. 49/2006, na nějž rovněž stěžovatelé odkazují v ústavní stížnosti, uvedl již okresní soud, že nejde o znalecký posudek ve smyslu §127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. např.
č. l. 553 spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 6 C 205/2002). Není proto pravdivé ani tvrzení stěžovatelů, že strany obecných soudů došlo k opomenutí důkazů.
18. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu nesměřovala žádná konkrétní argumentace stěžovatelů. Jde-li o závěr o nepřípustnosti dovolání, byl řádně a podrobně zdůvodněn v samotném usnesení.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu