ECLI:CZ:US:2018:1.US.1594.17.1
sp. zn. I. ÚS 1594/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dobroslava Španěla, zastoupeného Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 C 1/2011-177, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2017, č. j. 37 Co 205/2016-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na žalovaném zaplacení částky 189.108 Kč s příslušenstvím. V důsledku, ať již částečného zpětvzetí návrhu nebo započtení dlužných částek, rozhodoval nalézací soud nakonec toliko o částce 4.361 Kč.
Okresní soud v Blansku rozhodl výrokem I. rozsudku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 C 1/2011-177, tak, že žaloba, jíž se domáhal žalobce uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 4.361 Kč, se zamítá. Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 44.033 Kč. Podle výroku III. byl žalobce povinen zaplatit České republice na nákladech za znalečné částku 2.823 Kč a částku 1.077 (výrok IV.). K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odvolání odmítl. Z odůvodnění se přitom podává, že důvodem pro odmítnutí byla ta skutečnost, že ve věci nešlo o rozsudek pro uznání či zmeškání a nebylo rozhodováno o částce převyšující 10.000 Kč. Z ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že odvolání není v této věci přípustné, o čemž byl stěžovatel poučen.
Stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, neboť náklady řízení jsou integrální součástí celého rozsudku a z toho důvodu na ně nelze vztáhnout ustanovení o bagatelní částce. U nákladového výroku lze podle stěžovatele dovodit formální nezávislost a oddělitelnost od merita věci. Náklady řízení nelze považovat za příslušenství. Nepřípustnost odvolání proti nákladovému výroku rozsudku v bagatelním sporu vytváří nedůvodné rozdíly mezi rozsudkem ve věci samé a procesním rozhodnutím v případě, kdy je v rámci procesního rozhodnutí rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel dále konstatoval, že v soudní praxi je běžně přípustné odvolání do výroku platebního rozkazu o náhradě nákladů řízení i v případě, že meritorní výrok zavazuje účastníka k zaplacení bagatelní částky. Podle stěžovatele není odůvodnitelné, aby v důsledku zavedené praxe měl nákladový výrok platebního rozkazu jiný odvolací režim než nákladový výrok rozsudku. Stěžovatel považuje za hrubé porušení práva na spravedlivý proces, aby obecné soudy do řízení o tzv. bagatelních sporech "schovávaly" výroky i o nákladech řízení předchozího řízení a přitom neumožňovali odvolání ve věci samé.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo v jeho věci dojít k porušení čl. 4, čl. 90. a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
III.
Ústavní soud po posouzení předmětné ústavní stížnosti dospěl k závěru, že tato je ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 C 1/2011-177, opožděná a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2017, č. j. 37 Co 205/2016-205, zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Podstatu předmětné ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatele s tím, že mu nebylo umožněno podat samostatné odvolání proti nákladům řízení v bagatelní věci.
K výše uvedenému je třeba uvést, že přístup Ústavního soudu k tzv. bagatelním sporům je značně zdrženlivý, neboť se v zásadě nepředpokládá, že by bagatelní částka mohla mít v životě stěžovatele tak zásadní význam, že by jí mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod. Nicméně i z tohoto pravidla jsou stanoveny výjimky, např. v situaci, kdy se jedná o systémové rozhodnutí.
V souvislosti s projednáváním předmětného případu považuje Ústavní soud za důležité zdůraznit, že zásadu dojinstančnosti řízení v civilním řízení (na rozdíl od trestního řízení) nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo v oblasti občanskoprávního řízení není garantováno ani Listinou základních práv a svobod, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Jinak řečeno, součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí, a toto právo nelze vykládat ani v tom směru, že je třeba, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně.
Z ustanovení §201 o. s. ř. se podává, že "Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.". Je tedy především na zákonodárci, aby stanovil soudní rozhodnutí, která odvoláním lze napadnout a která nikoliv. Pokud zákonodárce toto právo účastníků u určitých typů řízení, jež věcně jasně vymezil, vyloučil, nelze toto s ohledem na shora uvedené považovat za protiústavní. Obdobné závěry platí i pro případ, že se stěžovatel domáhá přezkumu výlučně nákladového výroku.
V projednávaném případě byl stěžovatel o nemožnosti podat odvolání řádně poučen Okresním soudem v Blansku a za tohoto stavu věci nelze uzavřít, že by bylo lze postup Krajského soudu v Brně považovat za protiústavní. Měl-li stěžovatel za to, že rozsudkem nalézacího soudu došlo k porušení jeho základních práv a svobod, nic mu nebránilo podat si předmětnou ústavní stížnost přímo proti tomuto rozsudku. Pokus o čerpání opravného prostředku, který byl v dané věci ze zákona nepřípustný, byl bezpředmětný.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 C 1/2011-177, pro opožděnost (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2017, č. j. 37 Co 205/2016-205, pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu