ECLI:CZ:US:2018:1.US.1634.18.1
sp. zn. I. ÚS 1634/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem Sokolská třída 22/966, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2015, č. j. 56 Co 35/2015-186, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 33 Cdo 49/2016-236, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2018, která po odstranění vad a doplnění provedeném podáním ze dne 11. 7. 2018 splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v návětí blíže identifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu z důvodu, že jimi měla být porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Proti stěžovatelce se její bývalý manžel domáhal žalobou zaplacení částky 8,185.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení daru. Dne 26. 6. 2014 vydal Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") usnesení, jímž stěžovatelku coby žalovanou vyzval tzv. kvalifikovanou výzvou dle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení této výzvy písemně k přiložené žalobě vyjádřila a uvedla, zda a v jakém rozsahu nárok žalobce uznává či zda jej neuznává, v kterémžto případě měla stěžovatelka uvést všechny skutečnosti o věci samé, na nichž staví svou obranu proti žalobě. Současně byla stěžovatelka poučena, že pokud se v uvedené lhůtě k žalobě nevyjádří, rozhodne o ní nalézací soud rozsudkem pro uznání dle §153 odst. 3 občanského soudního řádu.
3. Kvalifikovaná výzva byla stěžovatelce řádně doručena do vlastních rukou, přičemž tato na ni ve stanovené lhůtě žádným způsobem nereagovala. Dne 18. 9. 2014 proto nalézací soud žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání. Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolala, nicméně odvolací soud svým napadeným rozhodnutím tento rozsudek potvrdil a pouze jej modifikoval v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení, což je však z hlediska ústavněprávní argumentace stěžovatelky irelevantní. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že 1) obecné soudy přezkoumaly podmínky pro vydání rozsudku pro uznání toliko po formální, nikoliv i po obsahové stránce; 2) nalézací soud projevil nedostatečnou empatii vůči stěžovatelčině situaci; 3) byla zbavena svého práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny; 4) rozsudek pro uznání má pro stěžovatelku nedozírné důsledky. Námitky stěžovatelky lze v podrobnostech vystihnout takto:
5. Ad 1) stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obecné soudy nevěnovaly pozornost tomu, zda bylo v jejím případě vhodné vůbec postupovat dle §114b občanského soudního řádu. Přezkum obecných soudů se tak omezil toliko na formálněprocesní podmínky pro vydání tzv. kvalifikované výzvy a následně rozsudku pro uznání na jejím základě, nezahrnoval však již to, zda vůbec měl nalézací soud této možnosti využít. Dle stěžovatelky přitom skutková i právní stránka předmětného sporu byla natolik složitá a jeho předmětem byla tak vysoká částka, což vyplývá již jen z textu žaloby, že obecné soudy neměly rezignovat na projednání věci za přítomnosti obou stran. Dle stěžovatelky tak nelze přistupovat k použití §114b schematicky a paušálně, ale v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat i vhodnost jeho použití.
6. Ad 2) stěžovatelka vyzdvihuje skutečnost, že vztahy mezi ní a jejím bývalým manželem jsou velice napjaté, což mohl nalézací soud seznat rovněž již jen z textu žaloby, ale taktéž lustrací dalších soudních spisů vedených u nalézacího soudu. Z toho měl dle stěžovatelky nalézací soud dovodit, že jakákoliv domluva mezi stěžovatelkou a jejím bývalým mužem je prakticky nemožná, a tedy měl od použití tzv. kvalifikované výzvy upustit. Stěžovatelka k tomu rovněž doplnila, že na tuto výzvu nereagovala toliko proto, že ji každá zmínka o jejím bývalém manželovi tak psychicky rozruší, že snad ani není schopna racionálně jednat a uvažovat, navíc bez kvalifikované pomoci nemůže běžný občan právnické češtině rozumět.
7. Usnesení obsahující kvalifikovanou výzvu bylo nadto doručeno v době, kdy se syn stěžovatelky nacházel v psychiatrické léčebně a ona sama měla velké psychické problémy a byla v péči psychiatričky.
8. Ad 3) stěžovatelka namítá, že právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů za přítomnosti účastníků a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny nepodléhá stejnému zákonnému omezení jako právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 4 Listiny, proto se jej platně nelze vzdát jednou provždy pouhým jedním jediným nereagováním na kvalifikovanou výzvu. Ačkoliv o podaném odvolání bylo vedeno před odvolacím soudem jednání, byly v něm zjišťovány toliko předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, nikoliv i to, zda vůbec měl být vydán.
9. Dle stěžovatelky má i dnes platit dávná římskoprávní poučka ius est ars boni et aequi, a proto by měly vždy převládat obecné zásady práva a spravedlnosti nad formalistickým řešením věci, což se však v její věci stalo. Stěžovatelka má za to, že u obecných soudů převládla nechuť se zabývat podstatou věci a snaha se jí co nejdříve a nejsnadněji zbavit.
10. Ad 4) stěžovatelka zdůrazňuje skutečnost, že rozsudek pro uznání nalézacího soudu pro ni má nedozírné důsledky, neboť v porovnání s jinými, méně opatrnými účastníky nemůže využít ani dobrodiní dané insolvenčním zákonem v podobě oddlužení, neboť nemá žádné jiné závazky, což jen potvrzuje, že oddlužení není pro světce, ale pro hříšníky.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud se institutem tzv. kvalifikované výzvy dle §114b občanského soudního řádu a rozsudkem pro uznání dle §153a odst. 3 občanského soudního řádu v návaznosti na ni zabýval ve své rozhodovací činnosti již dříve. Eo ipso kombinaci těchto dvou institutů nepovažuje za protiústavní, jsou-li její normy ústavně-konformně vykládány a obecné soudy k postupu podle nich při hodnocení splnění zákonných podmínek přistupují velmi uvážlivě [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.) - pozn. všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz].
14. Nemožnost vydat rozsudek pro uznání dle §153a odst. 3 občanského soudního řádu mají tak za následek např. vyjádření k tzv. kvalifikované výzvě sice opožděné, ale prokazatelně učiněné opožděně ze zdravotních důvodů [viz nález sp. zn. I. ÚS 3263/13 ze dne 12. 9. 2016 (N 168/82 SbNU 629)], vyjádření nedoručené toliko v důsledku doložené chyby při odesílání [viz nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016 (N 134/82 SbNU 179)], vyjádření sice nevyčerpávající všechny požadavky kvalifikované výzvy, ale jednoznačně projevující vůli žalovaného nárok neuznat [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2503/13 ze dne 1. 4. 2014 (N 49/73 SbNU 29)], jakož i vyjádření, v němž není souhlas s žalobou prezentován výslovně, ale přesto v něm obsažen je [nález sp. zn. IV. ÚS 544/05 ze dne 17. 10. 2006 (N 189/43 SbNU 159)].
15. K nemožnosti vydat rozsudek pro uznání pak vedou i procesní pochybení ze strany soudu, např. nesprávné doručení [nález sp. zn. I. ÚS 3158/11 ze dne 28. 3. 2012 (N 63/64 SbNU 731)] či vydání tzv. kvalifikované výzvy subjektem, který k tomu není oprávněn [srov. nález sp. zn. II. ÚS 230/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 38/36 SbNU 419)].
16. Tato nemožnost nastupuje i v případech, kdy se ve stanovené lhůtě vyjádří žalovaný sice nekvalifikovaně, ale projevuje tím svůj aktivní přístup k věci, neboť rozsudek pro uznání na základě kvalifikované výzvy je z ústavněprávního hlediska přípustný jen jako řešení lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá [viz nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229)].
17. Stěžovatelka sice nenapadla přímo rozsudek pro uznání nalézacího soudu, nicméně její argumentace se váže převážně k němu. Ústavní soud po posouzení stěžovatelčiny argumentace i obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy svými napadenými rozhodnutími v opravných řízeních, na jejichž počátku stál právě rozsudek pro uznání nalézacího soudu, nepochybily. Rozsudek pro uznání nalézacího soudu všem shora sub 13. až 16. uvedeným ústavněprávním požadavkům na postup vydání kvalifikované výzvy dle §114b občanského soudního řádu s důsledkem vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 občanského soudního řádu vyhovuje a napadená rozhodnutí obecných soudů splňují i požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2766/15 ze dne 12. 5. 2016 (N 84/81 SbNU 413), nález sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. 1. 2014 (N 6/72 SbNU 83), nález sp. zn. I. ÚS 1680/13 ze dne 22. 12. 2015 (N 219/79 SbNU 517), nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008 (N 220/51 SbNU 725) a mnohá další].
18. K jednotlivým námitkám se Ústavní soud pak vyjadřuje následovně:
19. Námitka 1) není případná. Odvolací soud na s. 7 svého napadeného rozhodnutí zdůvodnil, že byť byl text žaloby rozvláčný a obsahoval nadbytečné údaje, závěr o skutkovém stavu nezbytném pro posouzení důvodnosti nároku uplatněného žalobcem z něj bylo možno učinit. Odvolací soud rovněž vyvrátil původní odvolací námitky stěžovatelky, že text žaloby je vnitřně rozporný a že neobsahoval údaje nutné k posouzení příslušenství pohledávky, když vysvětlil, že sporná formulace, z níž stěžovatelka v odvolání dovozovala, že žalobce připustil, že část dlužné částky mu byla uhrazena, znamenala toliko to, že stěžovatelka tuto část převedla na svůj účet a ani zbytek částky mu neuhradila, a že k textu žaloby byly přiloženy i datované výzvy k plnění, včetně podacích lístků a dodejek o doručení do vlastních rukou. Obdobný závěr o splnění podmínek pro vydání tzv. kvalifikované výzvy učinil Nejvyšší soud na s. 4 svého napadeného rozhodnutí. Odůvodnění obou těchto obecných soudů nemá Ústavní soud, čeho by jim vytkl.
20. Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že v její věci vůbec pro složitost neměla kvalifikovaná výzvy být vydávána, upozorňuje Ústavní soud na to, že soud zvažující použití tohoto institutu nemá v rozhodnou dobu k dispozici nic jiného, než je text žaloby. V občanském soudním řízení přitom platí zásada projednací, tedy obecný soud, tím méně v tak raném okamžiku sporu těsně po doručení žaloby, nemůže sám z úřední povinnosti vyhledávat a zjišťovat další skutečnosti, které by mohly být relevantní pro posouzení odůvodněnosti vydání tzv. kvalifikované výzvy a následného vydání rozsudku pro uznání na jejím základě.
21. O složitosti sporu, která by mohla znamenat nevhodnost postupu dle §114b občanského soudního řádu rovněž nemůže rozhodovat to, jak složitě či obsáhle je žaloba psána, ani ex post podle toho, jaké skutkové okolnosti o podstatě sporu následně vyšly najevo, ale složitost žalobcem popsaných skutkových okolností zakládajících jím uplatněný nárok. Ty byly dle žaloby v nyní posuzované věci dle obecných soudů zřejmé a lze je shrnout tak, že žalobce stěžovatelce daroval nemovitost, kterou stěžovatelka posléze převedla na třetí osobu, načež se žalobce následně domáhal vrácení hodnoty daru pro hrubé jednání stěžovatelky, jež podrobně v žalobě vylíčil, proti dobrým mravům vůči němu i jejich společným dětem. Tyto skutkové okolnosti nelze vyložit jako natolik složité, že by a priori vylučovaly použití institutu kvalifikované výzvy dle §114b občanského soudního řádu. Nalézací soud přitom nemůže předjímat, že by tyto skutkové okolnosti mohly být složitější jenom kvůli tomu, že žalovaná je bývalou manželkou žalobce, neboť tím by do jisté míry předjímal vývoj dokazování, které v té době ještě neproběhlo.
22. K tomu je nutno dodat, že účelem této kvalifikované výzvy nebylo stěžovatelku připravit o možnost věcné argumentace k podstatě sporu, ale naopak ji k této argumentaci podnítit a umožnit jí dát soudu najevo své stanovisko. Kdyby stěžovatelka byla využila svého práva a signalizovala soudu ve stanovené lhůtě, byť ve zcela nekvalifikované podobě, že žalobu neuznává a že skutkové okolnosti jsou podle ní mnohem složitější, nebyl by býval nalézací soud oprávněn rozsudek pro uznání dle §153a odst. 2 občanského soudního řádu vydat.
23. K námitce 2) Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ní nepředkládá věrohodným způsobem tvrzení, že z objektivních či omluvitelných subjektivních příčin nebyla schopna ve stanovené lhůtě či alespoň po jejím uplynutí kvalifikované výzvě vyhovět či byť i jen sdělit důvody, které jí v tom bránily. Skutečnost, že mezi stěžovatelkou a žalobcem panovaly napjaté vztahy, sama o sobě rovněž nemůže vylučovat postup dle §114b občanského soudního řádu, neboť v praxi soudních řízení ve věcech občanskoprávních je určitá tenze mezi stranami řízení přítomna prakticky vždy, přičemž zcela pravidelně je tato tenze poměrně výrazná. Institut kvalifikované výzvy nemá ani za účel strany smířit, neboť jeho legitimním účelem, jak uvedeno výše sub 16., je řešení lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného. Pokud stěžovatelka zůstala ve věci nečinná, ačkoliv jí prokazatelně tzv. kvalifikovaná výzva spolu s žalobou byly doručeny, což ani ve své ústavní stížnosti nepopírá, a v žalobě se po ní žádalo zaplacení poměrně vysoké částky, nelze tuto její pasivitu hodnotit jinak než jako obstrukční. Ústavní soud přitom přihlédl i k tomu, že stěžovatelka setrvala v nečinnosti po doručení kvalifikované výzvy a žaloby podané jejím bývalým mužem přestože, jak sama uvádí, její vztahy s ním byly vypjaté, tedy stěžovatelka od něj zjevně již v té době neočekávala nic dobrého.
24. Je třeba doplnit, že stěžovatelka sice uvedla v obecné rovině námitku, že v době stanovené kvalifikovanou výzvou k jejímu vyjádření měla psychické i rodinné problémy, jejich intenzitu však sama nekonkretizovala jako tak vysokou, že by jí bránila v jakékoliv reakci. Ostatně i v řízení před obecnými soudy tato její námitka zůstala ve zcela obecné rovině a bez doložení takové intenzity psychických potíží, která by byla způsobilá zcela vyloučit možnost stěžovatelky kvalifikované výzvě vyhovět či alespoň dát najevo důvody, které jí v tom brání. O tom, že psychický stav stěžovatelky nevylučoval její schopnost spravovat vlastní právní záležitosti, ostatně svědčí i skutečnost, že ačkoliv byla dle svého vlastního tvrzení v odborné péči, nebyla stěžovatelka omezena na svéprávnosti, aby v důsledku jejího psychického stavu bylo zabráněno poškození jejích majetkových zájmů neschopností řádně vést probíhající soudní řízení.
25. Ústavní soud opětovně připomíná, že pro vyloučení nepříznivého důsledku v podobě vydání rozsudku pro uznání dle §153a občanského soudního řádu postačovalo prakticky jakékoliv vyjádření stěžovatelky, z něhož by bylo patrné, že s žalobou nesouhlasí, byť by bylo neúplné, neexplicitní či psáno prostým jazykem, případně alespoň sdělení, že stěžovatelka vzhledem ke své aktuální situaci není schopna takové vyjádření učinit, opatřené důkazy dokládající jeho opodstatněnost. Stěžovatelka však zůstala zcela pasivní až do vydání předmětného rozsudku pro uznání.
26. Tvrzení, že jakákoliv zmínka o manželovi znemožňuje stěžovatelce racionálně uvažovat i jednat, považuje Ústavní soud za nadsázku; její tvrzení, že právnické češtině běžný občan nerozumí, za účelové. Obojí dokládá skutečnost, že stěžovatelka byla následně po vydání rozsudku pro uznání schopna využít opravných prostředků k ochraně svých zájmů a adekvátně vyhodnotit svou nepříznivou procesní situaci.
27. Námitka 3) se nevztahuje ke konkrétní posuzované věci stěžovatelky, ale směřuje k otázce ústavní konformity příslušné právní úpravy občanského soudního řádu. K tomu odkazuje Ústavní soud na závěry svého nálezu uvedeného výše sub 13., v němž se s touto otázkou vypořádal.
28. Námitka 4) bezprostředně nesouvisí s nyní posuzovanou věcí, neboť v ní obecné soudy nijak otázku stěžovatelčiny potenciální platební neschopnosti neřešily a řešit ani nemohly.
29. Jako obiter dictum Ústavní soud uvádí, že dovolává-li se stěžovatelka římskoprávní paremie ius et ars boni et aequi, lze připomenout, že římské právo znalo i paremii vigilantibus iura scripta sunt, jakož i bájný citát Publia Claudia Pulchera ut biberent quoniam esse nollent, který je po staletí synonymem povinnosti snášet negativní důsledky svého jednání, včetně opomenutí.
V. Závěr
30. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejího doplnění i napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že postup dle §114b občanského soudního řádu a následné vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 občanského soudního řádu byl ve stěžovatelčině věci opodstatněný, přičemž vydání tohoto rozsudku pro uznání následovalo po absolutní a nedůvodné pasivitě stěžovatelky. Vydáním těchto rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím tedy nemohla být porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu