ECLI:CZ:US:2018:1.US.1636.17.1
sp. zn. I. ÚS 1636/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, Staré náměstí 3, Praha 6, zastoupeného Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou se sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 6 Tdo 1588/2016-121, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2014 č. j. 7 T 2/2013-1111 za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a JUDr. Leoše Materny, se sídlem Zahradní 999, Valdice, správce konkursní podstaty úpadce DIREKTUM s. r. o., se sídlem 17. listopadu 237, Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. května 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 5. září 2014 č. j. 7 T 2/2013-1111 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. a) odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2009. Pro tento čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce konkurzního, případně insolvenčního správce v trvání deseti let. JUDr. Leoš Materna, nový správce konkursní podstaty poškozené společnosti, byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních (pozn. Ústavního soudu: v současnosti byl konkurs na společnost DIREKTUM s. r. o. zrušen po splnění rozvrhového usnesení, správce konkursní podstaty však ještě nebyl zproštěn funkce).
3. Trestného činu zpronevěry se měl stěžovatel dopustit tím, že jako správce konkursní podstaty úpadce, společnosti DIREKTUM s. r. o., si z majetku této konkursní podstaty nechal neoprávněně převést z účtu notáře na svůj osobní účet přibližně 30 000 000 Kč, načež část z těchto prostředků ve výši 10 000 000 Kč na žádost stěžovatele vybrala jeho manželka z účtu v hotovosti a předala je stěžovateli, který je užil blíže nezjištěným způsobem pro svou osobní potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti DIREKTUM s. r. o. škodu ve výši 10 000 000 Kč.
4. Jednalo se o již druhý rozsudek krajského soudu v této věci stěžovatele. Oproti předchozímu rozhodnutí krajský soud již nerozhodoval v části věci týkající se 20 000 000 Kč jako zbývajících prostředků z konkursní podstaty, neboť v této části samostatným usnesením zastavil trestní stíhání stěžovatele pro promlčení.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 30. března 2016 č. j. 5 To 62/2014-1349 rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl, že se stěžovatel uznává vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce v trvání pěti let. JUDr. Leoš Materna byl s nárokem na náhradu škody opět odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve skutkové větě rozsudku vrchní soud již nezmiňoval skutečnost, že prostředky z konkursní podstaty si měl stěžovatel nechat převést na svůj osobní účet, a skutkovou větu zaměřil jen na výběr prostředků z konkursní podstaty z účtu a jejich užití pro vlastní potřebu. Aplikoval trestní zákoník, neboť jeho použití bylo pro stěžovatele příznivější. Jednalo se o třetí rozsudek vrchního soudu v této věci stěžovatele.
6. Nejvyšší soud poté, co do věci stěžovatele dvakrát zasáhl kasačním rozhodnutím, nyní napadeným usnesením ze dne 22. února 2017 č. j. 6 Tdo 1588/2016-121 odmítl dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva celou svou rozhodovací činností. Předně namítl nesprávné právní posouzení skutku co do jeho jednoty a totožnosti, neboť soudy jej v průběhu řízení nesprávně rozdělily na část, o níž bylo trestní stíhání zastaveno, a část, v níž byl stěžovatel odsouzen a proti níž se brání i touto ústavní stížností. Vzhledem k zastavení trestního stíhání v části věci brání tomuto postupu soudů dle stěžovatele i zásada ne bis in idem. Postup soudů považoval za nedostatečně odůvodněný, rozsudek vrchního soudu v této otázce pak i za vnitřně rozporný. Dále měl za to, že soudy nesprávně zhodnotily jeho jednání jako trestné a zaviněné úmyslně. Namítal také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními i mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, nedostatek příčinné souvislosti a následku. Soudy dle stěžovatele skutek nesprávně právně kvalifikovaly, přehlédly promlčení a porušení zákazu retroaktivity a nesprávně posoudily i otázku skutečně způsobené škody. Uložily stěžovateli nezákonný a nepřiměřený trest a porušily jeho právo na zákonného soudce.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Jak sám stěžovatel přiznává, jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které už vícekrát uplatnil před Nejvyšším soudem i vrchním soudem. Bylo by tedy bez významu, pokud by Ústavní soud obsáhle opisoval vypořádání těchto námitek, které už provedly obecné soudy, a ani by mu to nepříslušelo, jak plyne z výše popsané role Ústavního soudu. Může konstatovat, že z napadených rozhodnutí i rozhodnutí jim předcházejících vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele zabývaly, a velmi podrobně, přesvědčivě i ústavně konformně je vypořádaly. V jejich postupu Ústavní soud neshledal pochybení, které by vyžadovalo jeho zásah.
13. Obecné soudy tak mimo jiné věcně přiléhavě zhodnotily, že totožnost skutku v případě stěžovatele byla zachována. Byť došlo k upřesnění jednání stěžovatele na základě provedeného dokazování i změny právní kvalifikace, byla zachována totožnost následku. Soudy dále nepřisvědčily tomu, jakým způsobem by své jednání v části týkající se 10 000 000 Kč právně kvalifikoval stěžovatel. Neměly tak ani důvod zhodnotit, že trestní stíhání stěžovatele i v této části věci bylo promlčeno, byla porušena zásada retroaktivity nebo měla být výše škody zjištěna jinak, jak stěžovatel z jím předestírané právní kvalifikace svého jednání dovozoval.
14. Nejvyšší soud rovněž v napadeném rozhodnutí řádně zhodnotil otázku, zda ve věci stěžovatele rozhodoval senát vrchního soudu ve správném složení a zda tedy bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce. Vysvětlil, že stěžovatel nemá ani zákonné ani ústavně zaručené právo na to, aby o každém jeho opravném prostředku rozhodoval stále stejný senát daného soudu nebo aby na každém veřejném zasedání v jeho věci zasedal senát ve stejném personálním složení. Zjistil, že řádná členka senátu vrchního soudu se na rozhodování věci nepodílela z důvodu nemoci. Proto byla dle rozvrhu práce nahrazena členem zastupujícího senátu, kterým byl řádně dočasně přidělený stážista. Byť lze stěžovateli přisvědčit v tom, že rozvrh práce vrchního soudu ve znění platném ke dni 30. 3. 2016 neobsahoval výslovné pravidlo o "nemoci" soudce, obsahoval pravidla zastupování pro případ nepřítomnosti soudce.
15. Pokud jde o to, zda si stěžovatel "přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena", vrchní soud v napadeném rozhodnutí velmi ilustrativně popsal pohyby na účtu stěžovatele. Z jeho popisu je zřejmé, že byť na počátku sledovaného období bylo na účtu stěžovatele přibližně 10 000 000 Kč jeho vlastních prostředků a 30 000 000 Kč prostředků z konkursní podstaty, na konci sledovaného období je stav účtu o 20 000 000 Kč nižší, čímž došlo i k odčerpání prostředků z konkursní podstaty. Soudy také již vyložily, že ve skutkové větě je pro zhodnocení jednání stěžovatele a jeho subsumpci pod příslušnou právní normu podstatné, že nyní posuzovaných 10 000 000 Kč vybral z účtu v hotovosti prostřednictvím své manželky a užil je pro svou osobní potřebu. Proto Ústavní soud neshledal ani ústavně relevantní vady skutkové věty vrchního soudu, které stěžovatel rovněž opakovaně namítal.
16. Stěžovatel popíral rovněž to, že by jednal úmyslně, případně že by vůbec spáchal trestný čin. Přesto si musí být sám vědom, že jeho současná verze skutkového děje není věrohodná, neboť svou obranu založil nejprve na tom, že svěřených 30 000 000 Kč uložil do soudní úschovy, následně, že tyto prostředky zapůjčil neexistující slovenské společnosti, a následně, že jiné slovenské společnosti zapůjčil 20 000 000 Kč bezúročně, protože takový postup "byl výhodnější" než úroky u vkladů poskytovaných v téže době českými bankami, načež stěžovatel předložil ještě dodatek smlouvy o půjčce, kterým byly teprve sjednány úroky půjčky a zapůjčeno i zbývajících 10 000 000 Kč. Proto není pravdivé ani jeho tvrzení v ústavní stížnosti, že "od počátku opakovaně uváděl, že svěřené finanční prostředky toliko dočasně půjčil společnosti FKH ELEKTRONIC, a. s.". Stěžovatel na tomto argumentu zakládal další úvahy o neúmyslnosti jeho jednání, jeho chybné právní kvalifikaci i nepřípustnosti jeho trestního stíhání. Ústavní soud však nepřehlédl, že obdobně jako další argumenty stěžovatele je i tento účelový a založený na vytrhávání slov či skutečností z jejich kontextu.
17. V souhrnu lze zhodnotit, že se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nezjistil ani procesní pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny.
18. Ústavní soud také nepovažoval za nepřiměřený ani uložený trest. Vrchní soud přihlédl při ukládání trestu k dosavadní délce řízení, a snížil trest odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem, a to i přesto, že stěžovatel byl jak osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, tak zároveň v nyní posuzované části věci překročil hranici škody velkého rozsahu o její jeden celý násobek.
19. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadených rozhodnutích krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práv stěžovatele podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3, 5 a 6 Listiny.
20. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
21. Pro úplnost lze doplnit, že Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy neprodleně po podrobném seznámení se s věcí rozhodl o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu