ECLI:CZ:US:2018:1.US.1684.18.1
sp. zn. I. ÚS 1684/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. R., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Radkou Seidlovou, advokátkou se sídlem Jeremenkova 1171/102a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 261/2018-31 ze dne 1. 3. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 380/2017 ze dne 26. 9. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 29/2017 ze dne 25. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 29/2017, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 29/2017 ze dne 25. 7. 2017 shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 56 měsíců. Stěžovateli dále byla uložena povinnost nahradit poškozené škodu.
Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že s poškozenou uzavřel ústní dohodu o prodeji nemovitostí ve vlastnictví jeho matky (aniž by ta o dohodě věděla), od poškozené vylákal zálohu ve výši 200 000 Kč a po jejím složení změnil podmínky prodeje tak, aby byla koupě pro poškozenou nevýhodná (sdělil, že byt se prodává bez garáže), přičemž zálohu následně nevrátil a použil ji k nezjištěnému účelu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 380/2017 ze dne 26. 9. 2017 došlo pouze ke zrušení výroku o náhradě škody. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 261/2018-31 ze dne 1. 3. 2018 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, jejíž podstatou je zejména tvrzení, že se předmětného trestného činu nedopustil, že skutkový stav byl jiný, než jak jej zjistily soudy, že poškozenou nechtěl podvést a že by věc měla být řešena v občanskoprávním sporu. Stěžovatel v této souvislosti také namítá, že soudy bezdůvodně neprovedly některé jím navrhované důkazy. Výhrady stěžovatel vyjadřuje i k výši trestu, neboť soudy údajně nepřihlédly ke skutečnostem hovořícím ve prospěch jeho osoby. Konečně stěžovatel argumentuje porušením práva na zákonného soudce v řízení o odvolání, neboť o něm rozhodoval jiný soudce než soudce určený dle rozvrhu práce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.
K takovému pochybení však v nyní posuzované věci nedošlo. Obvodní soud náležitě a přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých důkazů a jakých skutečností dospěl k závěru o stěžovatelově vině, přičemž jeho závěry byly podrobeny kontrole dalších dvou instancí, které se zabývaly prakticky shodnými námitkami, jež stěžovatel vznáší nyní. Pro stručnost tedy postačí na jejich rozhodnutí odkázat.
K námitce neprovedení některých důkazů lze dodat, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje trestní soud. Z ústavněprávního hlediska je důležité, aby z rozhodnutí bylo alespoň seznatelné, z jakého důvodu případně některé důkazy provedeny nebyly. Tomuto požadavku napadená rozhodnutí dostála.
Jak již bylo řečeno, i vyměření spravedlivého trestu náleží do pravomoci obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Je ovšem možno nad rámec poznamenat, že v důsledku trestného činu, za který byl stěžovatel nyní odsouzen, došlo k navýšení délky trestu odnětí svobody toliko o šest měsíců, což skutečně nelze považovat za nepřiměřeně přísné. Stěžovatel sice v této souvislosti argumentuje, že část škody již uhradil, soudy nicméně přesvědčivě vysvětlily, jaké přitěžující okolnosti hrají v jeho neprospěch a vedou k závěru o nutnosti uložit trest v takové výši, jaký mu byl uložen (bez ohledu na to, že stěžovatel sám tvrdí, že ze zálohy 200 000 Kč uhradil pouze 77 000 Kč).
V souvislosti s uhrazením škody stěžovatel namítá, že odvolací soud nezapočítal vklad na účet poškozené ve výši 30 000 Kč ze dne 17. 5. 2014, přičemž podle stěžovatele šlo pravděpodobně "pouze o přehlédnutí, neboť tento vklad se nijak neodlišuje od ostatních - započítaných - vkladů". Z vyžádaného spisu (č. l. 458) je nicméně patrné, že v případě uvedené transakce ze dne 17. 5. 2014 šlo o příjem převodem, zatímco započítané transakce představovaly vklady pokladnou.
Pokud jde o námitku nezákonného soudce, Ústavní soud ze spisu ověřil, že ji stěžovatel nevznesl v dovolání, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/17 ze dne 8. 8. 2017), ačkoli na ni dokonce přímo dopadá dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, tedy že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 986/2011 ze dne 17. 8. 2011 či sp. zn. 7 Tdo 128/2017 ze dne 22. 3. 2017). Tato námitka je proto v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu