ECLI:CZ:US:2018:1.US.1706.18.1
sp. zn. I. ÚS 1706/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 38/10, Břeclav, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2018 č. j. 14 Co 219/2017-166, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a R. V. a E. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a domáhá se zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým je porušováno právo stěžovatele na lidskou důstojnost a důstojný osobní život.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen " okresní soud") ze dne 21. 10. 2013 č. j. 12 Nc 275/2013-17 byla schválena dohoda rodičů o vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé dceři E. V. pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství ve výši 6 500 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 6. 2017 č. j. 0 P 43/2014-116 bylo rozhodováno o snížení výživného pro nezletilou E. od 13. 10. 2016 na 3 500 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 3. 2018 č. j. 14 Co 219/2017-166 byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se vyživovací povinnost otce snižuje od 1. 7. 2014 do 5. 4. 2016 na 5 000 Kč měsíčně a od 6. 4. 2016 do budoucna na 4 000 Kč měsíčně splatných i nadále do 15. dne každého měsíce předem k rukám matky.
3. Stěžovatel se závěry soudu úplně nesouhlasí, když shledává rozpor s občanským zákoníkem, kdy je stěžovatel povinen vyživovat své čtyři děti a tím, že se nachází v oddlužení a je omezen v nakládání se svým příjmem. Poukazuje na rozpor insolvenčního zákona s vyživovací povinností otce, kdy nemůže a nesmí hradit dluhy, jejich výše mu paradoxně narůstá, nikoli, aby se snižovaly nebo zanikly. Stěžovatel argumentoval usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 41 INS 5566/2016, kterým bylo povoleno oddlužení k 6. 4. 2016 a stěžovateli je znemožněno pokračovat v jeho dosavadním podnikání. Poukázal na §913 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého se musí vycházet z jeho možností a schopností dosahovat přiměřeného příjmu vlastní výdělečnou činností jako zaměstnance v pracovním poměru.
4. Stěžovatel s výší výživného nesouhlasí a navrhl jeho změnu tak, že jeho vyživovací povinnost bude snížena v ještě větším rozsahu. Uvedl, že je v insolvenci, zaměstnán je u firmy X, má příjmy dosahující životního minima, má další vyživovací povinnosti a nesmí své věřitele v insolvenci zvýhodňovat. Namítá, že soudy postupovaly formalisticky a odmítly se zabývat jeho životní úrovní, nedostatečně zohlednily jeho sociální situaci a skutečné příjmy. Poukázal na to, že jeho dluhy narůstají, což vnímá jako ponižující a oprávněně vyvolává otázku, zda tím není porušována jeho lidská důstojnost. Poukazuje na rozpor mezi prokázaným příjmem a uloženou výší výživného. Po skončení výživného se pak stěžovatel znovu dostane do pozice dlužníka, sice splní podmínky pro oddlužení, ale ocitne se v dluhové pasti.
5. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
6. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rodinných věcech navíc Ústavní soud vykládá výše uvedené principy značně zdrženlivě, resp. přistupuje k přezkumu velmi rezervovaně, jak připomenul např. v usnesení ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 786/15.
8. K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. §913 a §915 občanského zákoníku). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výše výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
9. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy přihlédly k osobním i majetkovým poměrům stěžovatele a matky nezletilé dcery i k jejím odůvodněným potřebám.
10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že uplatněné námitky jsou důvodné jen z části, neboť okresním soudem učiněná zjištění doplněná krajským soudem vedou k závěru o nutnosti změny dosavadního rozhodnutí a snížení vyživovací povinnosti na jiné přiměřené částky a za částečně jiné období. Neprokázaná nevěrohodná tvrzení otce o jeho příjmech a výdělcích od roku 2014 do března roku 2016 nemohou být nijak zohledněna pro závěr, že by na straně otce došlo v tomto období ke zhoršení jeho poměrů, které by mohlo odůvodnit snížení jeho vyživovací povinnosti. Krajský soud aktualizoval dokazování okresního soudu o průměrných výdělcích, jichž otec může na trhu práce dosáhnout, a to bez ohledu na to, že u současného zaměstnavatele dosahuje příjmu jen na zákonné minimální úrovni. Proto je důvodné vycházet pro období od 6. 4. 2016, od kdy otec objektivně nemůže pokračovat v dosavadní podnikatelské činnosti, z jeho možností a schopností dosahovat pracovní činností shora uvedeného příjmu cca 20 000 až 23 000 Kč měsíčně.
11. Krajský soud při stanovení výživného zohlednil deklarovaný příjem otce a přihlédl k jeho poměrům, neboť se mu narodil další syn V. V., čímž došlo ke zvýšení otcových vyživovacích povinností ze tří na čtyři. Tomu by na jedné straně odpovídalo další přiměřené snížení otcovy vyživovací povinnosti k jeho dalším třem dětem, tedy i zde projednávané nezletilé E., na druhé straně je však nutné zohlednit její zvýšené odůvodněné potřeby, které jsou také významným kritériem pro přiměřenou výši otcovy vyživovací povinnosti (uplynuly již 4 roky od rozhodnutí o vyživovací povinnosti). Tyto dvě významově opačné okolnosti se tedy pro přiměřenou výši otcovy vyživovací povinnosti k nezletilé E. kompenzují a vede to k závěru, že ani v říjnu 2017 není dán důvod k dalšímu snížení této otcovy vyživovací povinnosti. Krajský soud vzal v úvahu i poměry matky, která je také k nezletilé E. povinna výživou, se v rozhodném období nijak nezměnily. Všem shora uvedeným okolnostem pak dle názoru krajského soudu odpovídá snížení otcovy vyživovací povinnosti 6 500 Kč měsíčně od 1. 7. 2014, kdy se otci narodilo třetí dítě, na částku 5 000 Kč měsíčně a od 6. 4. 2016, kdy bylo rozhodnuto o úpadku otce, pak na přiměřenou částku 4 000 Kč měsíčně. Proto krajský soud změnil (§220 o. s. ř.) rozsudek okresního soudu tak, že otcovu vyživovací povinnost k nezletilé E. snížil.
12. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele o právu na důstojnou existenci by obstála, pokud by však nešlo o situaci, ve které jeho jediný doložený příjem je prokazován v souvislosti se závislou činností vykonávanou pro osobu, se kterou má blízký vztah. Ve vztahu k vlastnímu posouzení úprav vyživovací povinnosti stěžovatele a s ohledem na potřeby jeho nezletilé dcery a možnosti její matky jde však prima facie o výklad a aplikaci podústavního práva obecnými soudy, který nepřesáhl ústavněprávní rovinu do míry vyžadující kasační nález ze strany Ústavního soudu. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného patřičně odůvodnily. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu a podrobněji přezkoumával či nově stanovil výši výživného. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud může odkázat v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, který tedy své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné.
13. Ústavní soud se neztotožnil s důvodností námitek stěžovatele ohledně porušení jeho práv zaručených Listinou a přisvědčil závěrům krajského soudu, který neshledal důvod pro snížení výživného z důvodu zhoršení poměrů stěžovatele. Pokud jde o výhrady stěžovatele, že je v insolvenci, tak poukázal na to, že insolvenční řízení bylo zahájeno na jeho návrh a bylo mu umožněno splácet jeho dluhy v rámci splátkového kalendáře. Je zcela zřejmé, že pohledávky osob závislých na otci výživou, tedy všech jeho dětí, včetně nezletilé E., jsou přednostními pohledávkami uspokojovanými v rámci insolvenčního řízení a existence dalších dluhů stěžovatele, pro které je insolvenční řízení vedeno, nemůže mít vliv na případné snižování jeho zákonných vyživovacích povinností.
14. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu