ECLI:CZ:US:2018:1.US.173.18.1
sp. zn. I. ÚS 173/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2017 č. j. 15 Co 284/2017-220 ve výroku I. a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. 8. 2017 č. j. 3 P 249/2016-184 ve výrocích I. až VI., za účasti Okresního soudu Plzeň-jih a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o úpravě výchovy, výživy a styku nezletilých dětí.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti a "přílohy k odvolání - č. l. 207", založené ve spisu Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 3 P 249/2016, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel je otcem nezl. A. a nezl. L., které Okresní soud Plzeň-jih (dále též "okresní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil pro dobu před a po rozvodu rodičů do péče matky P. B. s účinností od 1. 8. 2016 (výroky I. a V.), otci stanovil povinnost přispívat na výživu starší dcery částkou 3 000 Kč měsíčně a na výživu mladší dcery částkou 2 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 8. 2016 (výrok II.) a ve stejné výši i po dobu od právní moci výroku o rozvodu manželství rodičů (výrok VI.) a dále zavázal otce povinností uhradit dlužné výživné pro obě dcery za dobu od 1. 8. 2017 do 31. 7. 2017 ve výši 23 500 Kč a ve výši 11 500 Kč v soudem stanovené lhůtě (výroky III. a IV.).
Rozhodnutí okresního soudu ve výrocích pod body I. až VI. Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") potvrdil (výrok I.). Konstatoval, že okresní soud zjistil skutkový stav věci v míře potřebné pro rozhodnutí a skutková zjištění správně hodnotil i po právní stránce. Krajský soud ve shodě s okresním soudem nepovažoval střídavou péči o děti jako vhodné řešení především s ohledem na velmi nízký věk nezletilých a jejich fixaci na matku. Zdůraznil stabilitu výchovného prostředí, těsnější kontakt s matkou a vyjádřil přesvědčení, že svěření dětí do matčiny péče a postupné přivykání na pobyt u otce je za nastalé situace vhodným řešením.
Pro úplnost lze dodat, že okresní soud rozhodl i o rozsahu styku otce s nezletilými dcerami (výrok VII.), jeho rozhodnutí však krajský soud zrušil s tím, že provedené dokazování bylo zaměřeno spíše k úpravě péče o děti a vyživovací povinnosti, avšak k okolnostem rozhodným pro určení styku směřovalo pouze okrajově. Okresní soud tak bude muset dokazování doplnit a upravit styk dětí s otcem i po dobu letních prázdnin a o vánočních svátcích; do doby nového meritorního rozhodnutí o úpravě styku platí úprava podle předběžného opatření ze dne 21. 12. 2016.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl okresnímu i krajskému soudu, že rozhodly na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Namítl, že nezkoumaly nejlepší zájem nezletilých dětí, ale svá rozhodnutí založily jen na tvrzení matky, aniž by si opatřily jiné relevantní důkazy, např. znalecký posudek. Při zkoumání nejlepšího zájmu dítěte soudy sice uvedly, že postupovaly podle kritérií formulovaných v judikatuře Ústavního soudu, podle stěžovatele však bylo jejich zkoumání důkazně nedostatečné, neboť hodnocení míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby a posouzení schopnosti osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby bylo učiněno jen na základě podaného návrhu, výslechu matky, protichůdném vyjádření otce a stanoviska opatrovníka, které bylo z hlediska výchovných schopností ve prospěch obou rodičů. Postup soudů, které jen předstírají, že postupují v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, nelze považovat za spravedlivý, neboť základní premisy, zajišťující povinnost zkoumat zájem dítěte, nejsou v takovém případě prosaditelné. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že zjištění učiněná v průběhu řízení ho nikterak nevylučují z péče o nezletilé děti, závady v jeho péči nebyly shledány a údajná nezbytná potřeba kojení mladší dcery se v dalším řízení (ohledně rozsahu styku) nepotvrdila. S poukazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu stěžovatel zdůraznil, že si obecné soudy neobstaraly jakýkoli odborný názor na potřeby nezletilých dětí (znalecký posudek, vyjádření psychologicko-pedagogické porady, jiné odborné osoby) k objektivnímu zjištění jejich nejlepšího zájmu a nezkoumaly, co či kdo je příčinou špatné komunikace mezi rodiči. I v této souvislosti poukázal na konkrétní nálezy Ústavního soudu, podle kterého nelze vyloučit střídavou péči z důvodu nekomunikativnosti rodičů. Na závěr stěžovatel dodal, že učinil vše proto, aby mohl o své dcery pečovat, upravil si pracovní dobu v zaměstnání a výkon práce v blízkosti bydliště dětí, přesto mu je znemožněno podílet se na jejich výchově a prohlubovat společné sociální a citové vazby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky okresního a krajského soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dcerám, v nichž soudy neshledaly předpoklady pro nařízení střídavé výchovy a svěřily je obě do péče jejich matky.
Ústavní soud předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Lze dodat, že koncept nejlepšího zájmu dítěte, který není právními předpisy nijak vymezen, je v judikatuře obecných soudů i Ústavního soudu pojímán jako flexibilní a adaptabilní a v rámci individuálních rozhodnutí je nejlepší zájem dítěte definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015).
K argumentaci stěžovatele, směřující k základním kritériím, která je nutné zkoumat při rozhodování o péči nezletilé dítě, Ústavní soud uvádí, že se ve své rozhodovací praxi staví k institutu střídavé péče v zásadě pozitivně, nečiní tak však paušálně. Důrazně upozorňuje, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, ale především to, zda je právě takový výchovný model v dané době v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Tak tomu bylo i ve věci rozhodované nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž sice Ústavní soud mimo jiné vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé péči, jak na ně stěžovatel sám poukázal, nicméně i v tomto případě hodnotil jejich naplnění s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. K individuálnímu posuzování případů svěření nezletilých do péče se Ústavní soud podrobně vyjádřil též v usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014 (U 21/75 SbNU 685), ve kterém upozornil, že "v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jeho závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani výše předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu ... úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče." Lze připomenout i nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, ve kterém Ústavní soud vyložil, že pojem "v péči obou rodičů" nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte - tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku)".
V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu okresního a krajského soudu nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu. Povinností soudů obou stupňů bylo sledovat a chránit především zájem nezletilých (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a podle hodnocení Ústavního soudu obecné soudy své povinnosti dostály - předmětnou věcí se zabývaly a rozhodly o ní na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Přihlédly rovněž ke specifickým okolnostem daného případu a otázce střídavé péče a nejlepšího zájmu obou nezletilých věnovaly přiměřenou pozornost. Je zřejmé, že zohlednily zejména nízký věk obou nezletilých, jejich zdravotní stav, citovou vázanost na matku, sourozeneckou vazbu, zvažovaly jejich schopnost vypořádat se s dočasným odloučením od matky a hodnotily též schopnost obou rodičů zajistit oběma dcerám řádný vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální a materiální potřeby, nevyhnuly se ani hodnocení úrovně vzájemné komunikace mezi rodiči. Ústavní soud nepovažuje právní závěry obecných soudů za skutkově nepodložené, rozporné či poznamenané stopami libovůle, jak tvrdil stěžovatel, neboť zejména z rozsudku okresního soudu je zřejmé, jak okresní soud konkrétní okolnosti daného případu hodnotil. Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry okresního soudu a krajského soudu prezentované v napadených rozsudcích jakkoliv přehodnocovat.
K námitce stěžovatele o neprovedení návrhu ke zjištění přání starší dcery (výslechem či znaleckým nebo jiným odborným zkoumáním) Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004 (N 53/33 SbNU 47)], což v projednávané věci neshledal. Skutečnost, že obecné soudy s ohledem na věk starší dcery nezjišťovaly její přání, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť vyložily, proč její výslech považovaly za nevhodný. K námitce stěžovatele, že krajský soud zamítl další stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, aniž by svoje rozhodnutí odůvodnil, Ústavní soud uvádí, že porušení pravidel spravedlivého procesu nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, má-li za to, že z důkazů do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nález sp. zn. II. ÚS 56/95 ze dne 6. 12. 1995 (N 80/4 SbNU 259), nález sp. zn. IV. ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002 (N 52/26 SbNU 63) a další)]. Z rozsudku krajského soudu zřetelně vyplývá, že odvolací soud považoval rozsah dokazování pro rozhodnutí o výchově nezletilých dětí za dostačující.
Namítal-li stěžovatel porušení práv plynoucích z čl. 10 odst. 2 či čl. 32 odst. 4 Listiny, je třeba uvést, že postup soudů, které v souladu se zákonem rozhodují o úpravě práv a povinností rodiče k nezletilému dítěti, je zákonem dovolený a není možno ho považovat za neoprávněný. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů obecně nepředstavuje vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako nevylučuje právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení práv plynoucích z čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zavazující stát respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu