ECLI:CZ:US:2018:1.US.1814.18.1
sp. zn. I. ÚS 1814/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Dalibora Krále, zastoupeného Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem, sídlem Sadová 171/40, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2018 č. j. 32 Cdo 33/2018-453, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2017 č. j. 12 Co 131/2017-377 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. ledna 2017 č. j. 10 EC 29/2010-313, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená pravomocná rozhodnutí uvedených soudů s tvrzením, že jejich postupem bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplynulo, že stěžovateli byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uložena povinnost zaplatit žalobkyni (MONETA Auto s.r.o.) částku 181 661,70 Kč s přísl. na základě smlouvy o úvěru č. 33292647 ze dne 26. 4. 2007 uzavřené dle §497 a násl. obchodního zákoníku. Stěžovatel se zavázal dlužnou částku splatit spolu se sjednaným úrokem v 72 měsíčních splátkách po 3 691,34 Kč. Stěžovatel ale porušil svůj závazek, když neuhradil splátku splatnou dne 26. 7. 2007, žalobkyně proto dne 30. 11. 2007 odstoupila od smlouvy. Obvodní soud žalobě vyhověl a částečně žalobu zamítl jen ohledně částky 354,73 Kč, protože ujednání o smluvní pokutě bylo neplatné (vztah ze spotřebitelské smlouvy dle §55 a §56 obč. zák.). Dále uložil stěžovateli nahradit žalobkyni náklady řízení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přezkoumal k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu a řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu jako správný a rozhodl, že žalobkyně má nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř., protože stěžovatel nevymezil důvody dovolání, neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 až 238a o. s. ř.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdil, že v soudním řízení došlo k zásahu do Ústavou a Listinou zaručených práv tím, že mu nebyla dána možnost věc před soudem řádně projednat a argumentoval judikaturou Ústavního soudu. Obecné soudy vyhodnotily, že nebyl dán důvod pro odročení jednání, ač stěžovatel důrazně požadoval svou osobní účast, poukázal na závažné zdravotní důvody, předem požádal o odročení jednání a omluvu. Stěžovateli byla obvodním soudem i městským soudem upřena procesní práva a možnost uplatnit tvrzení před soudem. Nebyly provedeny navržené důkazy, a to znalecký posudek o jeho zdravotním stavu v době podpisu smlouvy, a soudy se důsledně nevypořádaly s odmítnutím navrženého důkazu. Stěžovatel namítal neplatnost předmětné smlouvy o úvěru a tvrdil, že v důsledku hypoglykemie nebyl schopen zcela ovládat své jednání a posoudit jeho následky. Dále poukázal na to, že úvěr na pořízení automobilu Renault Megane Break 1,9 Dti byl sjednán za nestandardních a nevýhodných podmínek a bylo mu zatajeno, že vůz byl havarovaný, což způsobilo dopravní nehodu stěžovatele, při které byl vůz zničen. Pochybení soudů mělo za následek nesprávné rozhodnutí, neboť tyto soudy nevycházely, ani nemohly vycházet ze skutečného stavu věci tak, jak by na základě tvrzení stěžovatele a provedení nepřipuštěných důkazů mohl být zjištěn. V důsledku toho došlo k porušení ústavní povinnosti uložené obecným soudům dle čl. 90 Ústavy, proto stěžovatel navrhl, aby rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) a jiná; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná in http://nalus.usoud.cz].
9. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele se závěry soudů, že předmětná smlouva o úvěru založila povinnost uhradit žalovanou částku a náklady řízení. Argumentace stěžovatele však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným než jeho nesouhlasem se závěrem soudů, založeném na aplikaci podústavního práva. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
10. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku 181 661,70 Kč s přísl. V rozhodnutích obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu na odročení jednání vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud konstatuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
11. Odvolací námitku směřující proti postupu obvodního soudu, spočívající v tom, že došlo k porušení práv stěžovatele projednáním věci v nepřítomnosti stěžovatele, neshledal městský soud důvodnou. Byly splněny všechny procesní předpoklady pro to, aby jednání nařízené po 7 letech od podání žaloby s účastí stěžovatele proběhlo. Stěžovatel obvodním soudem byl řádně předvolán k jednání a poučen o všech jeho procesních právech. Důvody, pro které se stěžovatel toho jednání neúčastnil, shodně jako v řízení před městským soudem, nebyly shledány jako důvody vážné a způsobilé vést k odročení tohoto jednání. Nadto žádost stěžovatele o odročení jednání nebyla doprovázena tvrzeními takové povahy, které by, i v kontextu se způsobem obrany stěžovatele proti platební povinnosti v tomto řízení, mohly vést k jinému rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení před soudem vadou zatíženo nebylo.
12. Ústavní soud neshledal důvodnou ani další námitku stěžovatele, která již měla vztah k nesprávnému a neúplně zjištěnému skutkovému stavu obvodním soudem v podobě tvrzení o okolnostech vycházejících ze zdravotního stavu stěžovatele, za kterých měl před 10 lety uzavírat úvěrovou smlouvu, nebyla podle městského soudu způsobilá zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí soudu. Městský soud se řádně vypořádal se stěžejní námitkou stěžovatele týkající se nového tvrzení na jednání soudu dne 11. 1. 2017, že při podpisu smlouvy nebyl v důsledku hypoglykemie schopen ovládat své jednání a posoudit závazky vyplývající z předmětné smlouvy. Stěžovatel tuto námitku uplatnil v řízení až po 7 letech od jeho zahájení a 10 let po uzavření smlouvy. Z pohledu městského soudu a v kontextu s předchozím chováním stěžovatele v řízení se jeví jako zcela účelová s cílem zamezit uspokojení smluvního nároku žalobkyně. Žalobkyně také správně poukázala na skutečnost, že stěžovatel zpočátku splátky úvěru podle smlouvy hradil.
13. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, usnesení ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
14. V posuzované věci se Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele. Podle něj stěžovatel nepředložil k řešení právní otázku dle §237 o. s. ř., ale omezil se na zpochybnění závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při provádění a hodnocení důkazů, skutkové námitky přípustnosti dovolání nemohou založit. Stěžovatel uplatnil zmatečnostní vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž projednání nelze dovolání připustit. K vadám řízení, které stěžovatel namítal, dovolací soud může přihlížet jen v případě přípustného dovolání. Stěžovatel zpochybnil posouzení platnosti úvěrové smlouvy se zřetelem na individuální okolnosti daného případu, tedy polemizoval se správností právního posouzení.
15. Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednávání není dán právní nárok. Jeho přípustnost je striktně vymezena, a jelikož stěžovatel přísné podmínky nesplnil, bylo dovolání odmítnuto.
16. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Judikatura citovaná stěžovatelem v ústavní stížnosti a uvedené právní závěry, které měl stěžovatel zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
17. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu