ECLI:CZ:US:2018:1.US.1815.18.1
sp. zn. I. ÚS 1815/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jiřího Lišky, zastoupeného Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 7 As 3/2018-36 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2017 č. j. 62 A 11/2016-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá v záhlaví označené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku vybočení z mezí rozhodovací pravomoci dané zákonem správním soudům (a předtím i správním orgánům), které na jeho případ aplikovaly nový územní plán obce Pasohlávky z roku 2015, přestože se neměl podle jeho názoru vůbec uplatnit. Použitím nového územního plánu soudy podle stěžovatele nepřípustně retroaktivně vyložily právní normu, čímž narušily jeho právní jistotu a legitimní očekávání, že bude postupováno podle územního plánu účinného v době podání žádosti o dodatečné povolení stavby na počátku roku 2012. Na podporu svého tvrzení uvádí stěžovatel odkazy na judikaturu Ústavního soudu, týkající se obecně retroaktivity právních norem (nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/94, I. ÚS 344/04 a IV. ÚS 814/06).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 9. 1. 2012 v návaznosti na zahájené řízení o odstranění stavby žádost o její dodatečné povolení. Předmětem posuzování byla "zemědělská stavba, stavba pro posklizňovou úpravu a skladování produktů rostlinné výroby" (označení použité stěžovatelem) na pozemku parc. č. X v kat. území Mušov. Městský úřad Pohořelice stavbu dodatečně povolil rozhodnutím ze dne 28. 3. 2012 č. j. MUPO 22345/2012, ale jeho rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 10. 8. 2012 č. j. JMK 71842/2012 z důvodu nedostatečných podkladů a nedostatečného zjištění stavu věci. Po nápravě zjištěných nedostatků městský úřad znovu povolil stavbu stěžovatele rozhodnutím ze dne 23. 1. 2013 č. j. MUPO 2008/2013, ale jeho rozhodnutí bylo nadřízeným stavebním úřadem opět zrušeno, tentokrát z důvodu rozporu s platným územním opatřením o stavební uzávěře.
Dne 2. 7. 2015 nabyl účinnosti nový územní plán obce Pasohlávky, aniž by do té doby bylo o původní žádosti stěžovatele pravomocně rozhodnuto. Již za jeho účinnosti (dne 15. 9. 2015) Městský úřad Pohořelice vyňal jeden ze tří objektů, které byly předmětem původní žádosti, do samostatného řízení. Stran zbývajících objektů byla ale žádost zamítnuta pro nesoulad s aktuálním územním plánem, který danou lokalitu řešil a jejich umístění neumožňoval (rozhodnutí ze dne 18. 9. 2015 č. j. MUPO 41770/2015). Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, přičemž Krajský úřad Jihomoravského kraje změnil výrok rozhodnutí městského úřadu tak, že do něho doplnil správné citace právních předpisů, ze kterých vycházel stavební úřad, leč v meritu věci rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl (rozhodnutí ze dne 5. 1. 2016 č. j. JMK 1117/2016). Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatele i napadaných rozsudků dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) může přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Neplní funkci další revizní instance v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy). Do této role ho přitom stěžovatel staví, když v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s názory správních soudů. Toliko jim přísluší zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět interpretaci jiných než ústavních předpisů a použít je při řešení konkrétních případů.
Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován či odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (prvek libovůle v rozhodování), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního poměru či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně i Nejvyššího správního soudu a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, případně též čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc vykonávat jen v případech, a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud ověřil, že oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, v Ústavě i v Úmluvě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Předložily přesvědčivou argumentaci ke svým závěrům, kterou podpořily řadou odkazů na již existující judikaturu. Správní soudy se přesvědčivě vypořádaly s námitkami stěžovatele, své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily.
Ústavní soud ověřil, že oba soudy stěžovateli dostatečně vysvětlily, proč se v dané situaci uplatní omezení ve vztahu k nezastavěnému území zakotvené v novém územním plánu obce Pasohlávky z roku 2015 i význam ustanovení §18 odst. 5 stavebního zákona v situaci, kdy je daná plocha řešena územně plánovací dokumentací. Oba správní soudy přitom vycházely z konstantní judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 23/2006-98 nebo 7 As 261/2014-42), podle které má být v době rozhodování správního orgánu použit územní plán, jenž je v této době platný. Znění územního plánu k okamžiku podání žádosti o dodatečné povolení stavby na základě této judikatury není rozhodné. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dotčená část územního plánu obce Pasohlávky byla předmětem přezkumu Ústavním soudem, který inicioval mj. stěžovatel, a byla shledána ústavně konformní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 816/17).
Ústavní soud připomíná, že obsahem práva na spravedlivý (řádný) proces je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Ústavní soud neshledal ani zásah do stěžovatelova práva vlastnického podle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Smyslem a účelem právní úpravy dodatečného povolování staveb realizovaných bez příslušného povolení, jak ho respektovaly i soudy, je umožnit další existenci již stojících "černých" staveb jen tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky uvedené v příslušném ustanovení stavebního zákona, které zaručují, že daná stavba se stane integrální součástí daného území a nebude narušovat jeho charakter a další hodnoty. Nejsou-li splněny (resp. není-li to prokázáno ze strany stěžovatele jako osoby, která vývoj území prvotně narušila), pak i případné odstranění takové stavby je jen zákonným prostředkem k odstranění protiprávního stavu a nelze ho vnímat jako zásah do vlastnického práva stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu