ECLI:CZ:US:2018:1.US.187.18.1
sp. zn. I. ÚS 187/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Františka Parožka, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 32 Cdo 1776/2017-650 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2016 č. j. 4 Cmo 25/2016-567, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. ledna 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2015 č. j. 48 Cm 60/2007-488 (v pořadí třetím) ve věci žaloby Stavební společnosti Chomutov, s. r. o. proti žalovanému stěžovateli, o zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (bod I výroku), žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení stěžovateli 345 836 Kč (bod II výroku) a České republice 39 458 Kč (bod III výroku). Proti tomu rozsudku podali odvolání jak žalobce, tak i stěžovatel, který napadl pouze výrok pod bodem II. o náhradě nákladů řízení.
3. Vrchní soud v Praze usnesením, napadeným ústavní stížností, rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl pro jeho nepřípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy a podanou ústavní stížností se domáhá zejména vyřešení nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, spočívajícím jednak v právním posouzení vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího po zrušeném rozsudku v odvolacím řízení, vycházejícího ze změny skutkového stavu vyhodnoceného v nových znaleckých posudcích, dále v právním posouzení vzniku nároku zhotovitele a povinnosti stěžovatele jako objednatele k úhradě ceny díla za situace, kdy stěžovatel převzal dílo s vadami, které brání bezpečnému a trvalému provozu, avšak tyto vady při předání nevytkl, jelikož se jednalo o vady skryté.
5. Podle tvrzení stěžovatele se soudy nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdili a proto jsou podle jeho názoru obě napadená rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu Praze jde o návrh nepřípustný a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení. Věc stěžovatele se tedy nachází ve stadiu, kdy o ní nebylo rozhodnuto konečným způsobem [srov. např. usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13, ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 3047/10].
9. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy či jinými orgány v dané věci ještě není definitivně skončeno. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno rozhodnutí soudu odvolacího stupně, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podaná ústavní stížnost byla proto proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2016 č. j. 4 Cmo 25/2016-567 shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Přípustnost ústavní stížnosti je tak dána v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 32 Cdo 1776/2017-650. V této části byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
14. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního.
15. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu podané dovolání pro nepřípustnost odmítl. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
16. Ústavní soud rovněž připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání a Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
17. Ústavní soud v posuzované věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 32 Cdo 1776/2017-650 pro její zjevnou neopodstatněnost. V části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2016 č. j. 4 Cmo 25/2016-567, rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a odmítl ji jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu