ECLI:CZ:US:2018:1.US.1888.17.1
sp. zn. I. ÚS 1888/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti ITBUSINESS, s. r. o., se sídlem Jiráskova 600, Mnichovo Hradiště, IČ: 27449688, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2017 č. j. 21 Cdo 5685/2016-282 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2016 č. j. 23 Cdo 153/2016-259, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. června 2017, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její ústavně zaručené základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 20 C 29/2015 vyplývá, že okresní soud rozsudkem ze dne 17. prosince 2015 č. j. 20 C 29/2015-181 ve věci žaloby podané stěžovatelkou proti žalovanému Davidu Kudasovi, o náhradu škody, stanovil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce 52 690 Kč do 30. dubna 2016 (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 138 310 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci.
3. Krajský soud v Praze, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu do částky 52 690 Kč zamítl, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 94 000 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení 16 306 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání.
4. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl s tím, že vymezením v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), nemůže být ani uvedený odkaz na tvrzené odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka ve skutečnosti podrobuje kritice výhradně skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v posuzované věci jde o extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho hodnocením soudem druhého stupně. Odvolací soud se podle názoru stěžovatelky vůbec nezabýval argumenty stěžovatelkou vznesenými a jeho rozhodnutí považuje za překvapivé, neboť soud prvního stupně neměl o vztahu příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou pochyb, když žalovaný obranu tímto směrem nikdy nevedl. Odvolací soud podle tvrzení stěžovatelky mylně tvrzení žalovaného zaměnil za důkaz, ačkoliv stěžovatelka proti tomuto několikrát vznesla námitky. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud svým postupem jí upřel právo před soudem jednat, když ji nepoučil o jiném právním pohledu na věc a nevyzval ji k doplnění tvrzení a důkazů, dále některé důkazy opomenul a naopak v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti hodnotil výpovědi svědků jinak než soud prvního stupně.
6. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že jeho rozhodnutím jí byla odepřena ochrana. Proto stěžovatelka shledává porušení práva na spravedlivý proces a dovolává se ochrany u Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze jde o návrh nepřípustný a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu, přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
10. Pokud se jedná o zbylou část ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ze strany stěžovatelky proto nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [podrobně stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Ústavní soud v citovaném stanovisku jednak uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením č. 36 odst. 1 Listiny a dále uvedl, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaného základního práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
13. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda dovolání stěžovatelky obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. Z obsahu dovolání však vyplývá, že v něm tato náležitost chybí. Stěžovatelka v něm neuvedla, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo, porušeno nebylo.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu