ECLI:CZ:US:2018:1.US.1895.17.1
sp. zn. I. ÚS 1895/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti ROLLI FRIGO SPEED, s. r. o., se sídlem Jókaiho ulica 35/20, Komárno, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Sekaninova 36/1204, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 51/2015-47 ze dne 23. 2. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 198/2016-68 ze dne 20. 7. 2016, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5946/2016-86 ze dne 28. 2. 2017 a o návrhu na zrušení §237 a §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na "řádný" proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny.
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 39 Co 198/2016-68 ze dne 20. 7. 2016 Městský soud v Praze jako věcně správný potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 51/2015-47 ze dne 23. 2. 2015, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení částky 97 782 € s příslušenstvím.
Obecné soudy takto rozhodly o stěžovatelkou uplatněném nároku na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného zadržování dopravního prostředku a tabákových výrobků na podkladě rozhodnutí celního orgánu o zajištění, vydaného dle ustanovení §42 odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Jak již bylo předznačeno, obecné soudy předloženému návrhu stěžovatelky nevyhověly. Dospěly totiž k závěru, že v daném případě nebyla splněna podmínka stanovená v §8 zákona č. 82/1998 Sb., a to existence nezákonného rozhodnutí. Mezi účastníky nepanoval spor o to, že předmětné rozhodnutí o zajištění nebylo odvolacím orgánem zrušeno, naopak bylo potvrzeno, čímž nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. K jeho zrušení podle obecných soudů nedošlo ani na podkladě následně přijatého rozhodnutí celního orgánu o uvolnění zajištěného zboží a dopravního prostředku. Nad rámec uvedeného obecné soudy dodaly, že stěžovatelka neprokázala rovněž vznik škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 5946/2016-86 ze dne 28. 2. 2017 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. V závěru svého rozhodnutí pak poněkud rozporně s předchozím prohlášením dovolací soud uvedl, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř. Z obsahu jeho rozhodnutí jako celku je ovšem naprosto zřejmé, že dovolání odmítl pro vady.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení neztotožnila. V ústavní stížnosti podrobila kritice úvahu obecných soudů, že rozhodnutí o propuštění vybraného zboží a dopravních prostředků do volného oběhu neruší vykonatelnost dřívějšího rozhodnutí o zajištění téhož. Podle stěžovatelky obecné soudy pouze hledaly procesní záminky pro zamítnutí jejího nároku, přičemž zcela rezignovaly na zjištění výše škody, která jí byla způsobena prokazatelně nezákonným postupem celního orgánu. Rozhodnutí obecných soudů se stěžovatelce z tohoto důvodu jevila jako přepjatě formalistická a odporující materiální pravdě. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že se nezabýval jejím dovoláním, přestože v něm jasně vyjádřila svůj právní názor na tři právní otázky a řádně jej odůvodnila. Závěr dovolacího soudu, že neprokázala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., podle ní porušuje zásadu iura novit curia. Nesouhlasí s tím, že by měla v dovolání vyjmenovávat rozhodnutí Nejvyššího soudu, která oproti odvolacímu soudu problematickou otázku řeší odlišně. V návaznosti na tuto argumentaci stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil §237 a §239 o. s. ř. Tvrdila, že znění citovaných ustanovení neodpovídá základním principům civilního procesu, předvídatelnosti rozhodnutí pro účastníky dovolacího řízení a umožňuje soudcům Nejvyššího soudu, resp. jejich asistentům voluntaristicky rozhodovat o přípustnosti dovolání na základě vlastních úvah.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
Pro posouzení stížnostního návrhu považuje Ústavní soud za klíčové zodpovězení otázky, zda dovolací soud při svém rozhodování adekvátně zohlednil ústavně zaručené právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy zda jeho interpretace právních norem upravujících náležitosti dovolání, konkrétně ustanovení §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., není projevem tzv. přepjatého formalizmu, tedy zda dostatečně reflektuje zmíněné ústavně zaručené základní právo, nebo zda to (naopak) nebyla samotná stěžovatelka, kdo dostatečně nerespektoval "stanovený" (procesní) postup a na (dovolací) soud se obrátila s nikoliv řádným podáním. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 18 C 51/2015. Po jeho prostudování se nakonec přiklonil ke druhé ze shora naznačených možností, tj. ztotožnil se s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevyhověla požadavkům na obsah dovolání, když ve svém podání ze dne 22. 10. 2016 neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vymezení ve smyslu §237 o. s. ř. přitom, zjednodušeně řečeno, spočívá ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci je zjevné, že stěžovatelka uvedeným formulačním nárokům nedostála, jelikož se v textu dovolání omezila toliko na konstatování, že soud prvního a druhého stupně se "odchýlily při řešení otázek hmotného práva ve věci posouzení nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona 82/1998 Sb. od zavedené judikatury ve věcech odškodňování", aniž by tuto judikaturní praxi jakkoliv blíže specifikovala. Reagoval-li Nejvyšší soud na danou situaci tak, že podané dovolání odmítl, nelze mu v tomto směru z ústavně právního hlediska nic vytknout (k tomu blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
Pakliže stěžovatelka namítá, že není její povinností, aby poukazovala na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, dlužno dodat, že Ústavní soud jí prezentované pojetí splnění procesních povinností nesdílí. Stěžovatelka totiž zjevně pomíjí ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., podle něhož je dovolatel povinen uvést nejen důvod dovolání (tvrzené nesprávné právní posouzení věci), ale vedle toho musí ještě vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.). Náležitosti dovolání jsou v občanském soudním řádu stanoveny tedy zcela zřetelně. Navíc v době sepisu stěžovatelčina dovolání již konkrétně k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Stěžovatelce tudíž nemohly při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést.
Ústavní soud uzavírá, že v dané věci nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ve zmiňovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž přináleží všem orgánům veřejné moci, zejména pak obecné justici (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
Odtud, jakož i z další konsolidované judikatury Ústavního soudu, vyplývá, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv efektivně vyčerpal (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá.
V projednávané věci k naplnění uvedené podmínky zjevně nedošlo, jestliže bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro vady. Nastalou situaci zároveň nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovatelce plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnila.
S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud proto stížnostní návrh v části napadající rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 51/2015-47 ze dne 23. 2. 2015 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 198/2016-68 ze dne 20. 7. 2016 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenal (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení §237 a §239 o. s. ř., jenž musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu