ECLI:CZ:US:2018:1.US.1920.18.1
sp. zn. I. ÚS 1920/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Bc. Tomáše Chovance, DiS., zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem Nerudova 348, 432 01 Kadaň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 271/2017-29 ze dne 8. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel u Krajského soudu v Brně napadl správní žalobou rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-XXXze dne 30. 6. 2016, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce - krajské pobočky v Brně č. j. 24783/2012/BBA ze dne 10. 7. 2012 tak, že příspěvek na péči byl stěžovateli snížen z původních 8.000 Kč na 4.000 Kč měsíčně ode dne 1. 7. 2016. Žalobu krajský soud rozsudkem č. j. 41 A 61/2016-47 ze dne 14. 12. 2017 jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutí kasačního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Ministerstvo práce a sociálních věcí se ke kasační stížnosti vyjadřovalo, toto vyjádření však stěžovatel dle svých slov od Nejvyššího správního soudu neobdržel. Tím dle něj byla porušena zásada rovnosti zbraní. Stěžovatel dále namítl, že kasační soud měl věc předložit rozšířenému senátu, pakliže se chtěl od své judikatury odchýlit, a sice dle názoru stěžovatele zejména v otázce nevysvětlení snížení stupně invalidity nebo závislosti. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel dále vytkl, že činí rozdíl mezi posudkem podle §8 zákona č. 582/1991 Sb. pro účely zjišťování invalidity a posudkem podle §8 zákona č. 582/1991 Sb. pro účely příspěvku na péči, přičemž na ten druhý jsou menší požadavky, aniž by byl tento rozdíl patřičně odůvodněn, takže dle stěžovatele se zde jedná o porušení zásady rovnosti. Stěžovatel rovněž zpochybnil výklad kasačního soudu, jenž dle něj umožňuje Úřadu práce beztrestně nekopírovat podstatné části posudku, které definuje jinak než v jeho početné a konstantní judikatuře.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se zabýval nejprve otázkou, zda stěžovatelem tvrzená procesní vada v podobě nezaslání vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti stěžovateli je vůbec s to zasáhnout do práva stěžovatele na spravedlivý proces, a dospěl k závěru, že tomu tak v posuzované věci není. I kdyby totiž Nejvyšší správní soud vskutku pochybil a stěžovatele s vyjádřením žalovaného neseznámil, nepředstavovalo by to v tomto konkrétním případě újmu na právech stěžovatele. Důvodem je skutečnost, že žalovaný se ve svém vyjádření zjevně omezil toliko na konstatování, že podáním kasační stížnosti stěžovatel jen využívá další možnost zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. V podrobnostech žalovaný odkázal na své dřívější vyjádření k žalobě. To je patrné i ze samotného posouzení věci kasačním soudem, který vypořádal jen námitky stěžovatele, avšak nic z vyjádření žalovaného nepřevzal a proti stěžovateli nepoužil. Vyjádření žalovaného tak bylo pro posouzení důvodnosti podané kasační stížnosti prakticky bezcenné, neboť s obsahem vyjádření žalovaného k žalobě již musil být stěžovatel nutně seznámen dříve. Tvrzení stěžovatele o porušení rovnosti zbraní není namístě, jelikož, obrazně řečeno, žalovaný v řízení o kasační stížnosti s žádnou skutečnou zbraní "nevyrukoval". Z toho důvodu Ústavní soud již blíže nezkoumal, zda je tvrzení stěžovatele pravdivé.
Pokud jde o výhrady stěžovatele stran rozsahu, v němž má být posudek převzat do rozhodnutí Úřadu práce, kasační soud je dostatečně vypořádal. Uvedl, že se ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně výkladu §25 odst. 4 zákona o sociálních službách a nedovodil povinnost krajské pobočky Úřadu práce zasílat rozhodnutí o přiznání či zamítnutí příspěvku na péči i se zdravotním posudkem. Současně však doplnil, že rozhodnutí o přiznání či zamítnutí příspěvku na péči musí z posouzení zdravotního stavu vycházet a rozhodné závěry tohoto posouzení mají být součástí odůvodnění rozhodnutí samého, resp. musejí být v rámci odůvodnění vyhodnoceny. Odkazy stěžovatele na jiná rozhodnutí kasačního soudu neobstojí, neboť v nich je pouze zdůrazněn požadavek, aby se posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí vypořádala s posudkem lékaře vyhotoveným k rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. To však bylo ve věci stěžovatele dodrženo, přičemž výsledné rozhodnutí ministerstva vycházející z posudku posudkové komise je pro stěžovatele příznivější než rozhodnutí prvostupňové. To ostatně stěžovateli kasační soud také vysvětlil.
K tomu Ústavní soud uvádí, že oproti tomu je třeba odlišit situaci, kdy ani z této či jiné judikatury a ani z právní úpravy nelze dovodit povinnost lékaře příslušného prvostupňového orgánu správy sociálního zabezpečení vypořádat se výslovně v odůvodnění posudku v každém jednotlivém případě s dřívějším zdravotním posudkem v předcházejících řízeních, tj. nikoli v témže řízení, posuzování. Tento výklad má oporu v absenci stěžovatelem předestřené úpravy v zákoně, a proto Ústavní soud nemůže v tomto směru kasačnímu soudu nic vytknout. Odtud pak plyne, že Nejvyšší správní soud nebyl povinen předložit věc rozšířenému senátu, poněvadž se od žádné své ustálené judikatury neodchýlil a zjevně ani odchýlit nehodlal.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu