ECLI:CZ:US:2018:1.US.1937.18.1
sp. zn. I. ÚS 1937/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Pavlíny Havránkové, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2017 č. j. 2 VSPH 984/2017-B-147 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017 č. j. KSPH 66 INS 9292/2015-B-128 a o návrhu na zrušení ustanovení §398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení ustanovení §398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a o způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
II
Krajský soud v Praze napadeným usnesením zrušil schválené oddlužení stěžovatelky (výrok I.), prohlásil konkurs na její majetek (výrok II.), s tím, že bude projednáván jako nepatrný (výrok III.) a oznámil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok IV). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v odvoláním napadených bodech I. a II. výroku. Odvolací soud, který odkázal na §418 odst. 1 písm. a), b), c) insolvenčního zákona, přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že byly dány tři důvody pro zrušení schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře. Stěžovatelka v prvé řadě neplnila podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení [§418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], neboť porušovala oznamovací povinnost vůči insolvenční správkyni a insolvenčnímu soudu, nespolupracovala s insolvenční správkyní, nezasílala řádné pravidelné zprávy o výši svých příjmů (ty, jež předložila, obsahovaly rozporné údaje), účelově ztěžovala či bránila prodeji předmětu zajištění, neboť neumožnila prohlídky předmětu zajištění zájemcům o koupi a neposkytla součinnost realitnímu makléři. Dalším důvodem pro zrušení oddlužení byl vznik peněžitých závazků po schválení oddlužení, které jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti [§418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]; po dobu trvání splátkového kalendáře jí vznikly závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, České republice - České správě sociálního zabezpečení a ČEZ Prodej, s. r. o. v úhrnu převyšujícím 50 000 Kč. Konečně třetím důvodem pro zrušení oddlužení bylo zjištění, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit [§418 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona], neboť stěžovatelka za 16 měsíců trvání splátkového kalendáře zaplatila z příjmů z podnikatelské činnosti toliko částku 6 985 Kč, ač minimální požadovaná měsíční splátka činila 9 516,98 Kč.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 29 NSČR 176/2017-B-199 dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Připomněl, že pokud rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke stejnému výsledku, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, 29 Cdo 1640/2013, 29 Cdo 1330/2015 a 29 NSČR 6/2018). Dovolací soud zdůraznil, že i když každý ze závěrů odvolacího soudu obstojí - v případě jeho správnosti - jako samostatný důvod pro zrušení schváleného oddlužení, stěžovatelka první a druhý z nich nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání třetího ze závěrů odvolacího soudu.
III
V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula dosavadní procesní a skutkový stav. Následně poukázala na porušení zásady rovnosti účastníků řízení před odvolacím soudem, který jí svým postupem neumožnil řádnou přípravu a ani neprovedl důkaz svědeckým výslechem. Obdobně uvedla, že došlo k porušení zásad volného hodnocení důkazů, když některé z navržených důkazů pominul a dostatečně se s jinými nevypořádal. Stěžovatelka konečně namítala vágnost ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona, když praxe "některých insolvenčních soudů" je v případě dlužníků (osob samostatně výdělečně činných) "v podstatě likvidační".
IV
Přestože stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla pouze zrušení rozhodnutí krajského a vrchního soudu - aby Ústavní soud nebyl nařčen z přepjatého formalismu - bylo ústavnímu přezkumu podrobeno i rozhodnutí soudu dovolacího, které stěžovatelka v odůvodnění stížnosti zmiňuje, byť jen v souvislosti s počítáním lhůty k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické či formalistické, neboť zřetelně vysvětlily důvody pro přijetí svých rozhodnutí.
Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu podle insolvenčního zákona. Z pohledu všemi soudy uvedených jasných konstatování se argumenty stěžovatelky nutně jeví jako spekulativní a liché. Její argumentace obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody a relevantní judikaturu, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v její argumentaci příkladmo uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Odo 1697/2005) a Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 643/03), když tyto judikáty nejsou v podmínkách souzené věci připomínány přiléhavě, neboť důvody pro zrušení byly odlišné. Jednotlivé soudy postupovaly konzistentně a interpretovaly dotčená ustanovení v intencích dosavadní známé judikatury.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci civilních soudů, kterou sám z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení §398 odst. 3 insolvenčního zákona podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu