ECLI:CZ:US:2018:1.US.2008.18.1
sp. zn. I. ÚS 2008/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Palackého třída 33, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 18 Nc 1002/2014 - 781 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018 č. j. 37 Co 5/2018 - 895, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a nezletilé A. B. a V. B., jako vedlejších účastnic, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do rovnosti v právech zaručené ustanovením čl. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na péči a výchovu nezletilých dětí zaručeného ustanovením čl. 32 odst. 4 Listiny, práva na pomoc státu při péči o dítě zaručeného ustanovením čl. 32 odst. 5 Listiny, práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 36 a čl. 38 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručeného ustanovením čl. 10 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel uvádí, že v jeho případě došlo ze strany obecných soudů k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného ustanovením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a také k porušení zákazu diskriminace stanoveného čl. 14 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů, dalších dokumentů zaslaných stěžovatelem a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 29 Nd 195/2014 získaného v elektronické databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dostupné na http://www.nsoud.cz) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je otcem nezletilé vedlejší účastnice (výrok I), určil její příjmení (výrok II), svěřil ji do výchovy matky (výrok III), stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výchovu nezletilé účastnice (výrok IV), stanovil stěžovateli povinnost doplatit nedoplatek výživného (výrok V), nařídil stěžovateli a vedlejší účastnici - matce (tj. rodičům nezletilé vedlejší účastnice) účast na mediačním jednání na dobu tří měsíců (výrok VI), určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII), nepřiznal České republice náhradu nákladů proti vedlejší účastnici - matce (výrok VIII) a stanovil stěžovateli povinnost nahradit České republice náklady řízení (výrok IX). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bylo prokázáno, že stěžovatel je pokrevním otcem nezletilé vedlejší účastnice. O jejím příjmení rozhodl na základě shody mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí - matkou. Při svěřování nezletilé vedlejší účastnice do výchovy matce okresní soud uvedl, že sledoval a chránil zájmy dítěte a rozhodl tak, aby bylo co nejméně psychicky a fyzicky zatěžováno spory mezi rodiči a byly minimalizovány jejich negativní důsledky. Dále konstatoval, že střídavá výchova není v tomto případě vhodná, neboť vyžaduje toleranci, schopnost kvalifikované komunikace mezi rodiči a nutnost dojít ke kompromisu v zásadních věcech, jakož i pozitivně podporovat obraz obou rodičů u dítěte, což dle jeho názoru v tomto případě nepřichází v úvahu. Současně uvedl, že nestaví stěžovatele oproti vedlejší účastnici - matce na druhé místo, ale přihlédl k věku a potřebám dítěte. Soud také nerozhodoval o styku nezletilé vedlejší účastnice se stěžovatelem, neboť takový návrh nebyl žádným z účastníků dán a trvá stav dle dřívějších rozhodnutí. Okresní soud dále uvedl, že výši výživného stanovil s ohledem na odůvodněné potřeby nezletilé vedlejší účastnice a s ohledem na schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele.
Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a VI. Ve výrocích V, VIII a IX jej změnil tak, že dlužné výživné je stěžovatel povinen uhradit do dvou měsíců. Také změnil výši nákladů, které je stěžovatel povinen uhradit státu. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok I rozsudku okresního soudu nebyl odvoláním napaden. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že považuje za zcela nepřípustné, aby se kdokoliv, natožpak rodič (stěžovatel), vyjadřoval o druhém člověku pohrdlivě pro jeho tělesný hendikep. Na základě zjištěných skutečností proto dospěl k závěru, že i když jsou splněny všechny ostatní podmínky pro střídavou péči, nelze ji nařídit. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o příjmení nezletilé, její výchově, běžném výživném a mediaci rodičů. Co se týče zbývajícího dluhu na výživném, stanovil krajský soud stěžovateli povinnost zaplatit jej do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dovolání nebylo přípustné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je především v zájmu dítěte, aby bylo vychováváno oběma rodiči. K tomu dodává, že postupem obecných soudů byl nepřípustně zkrácen na svých právech, zejména vzhledem k tomu, že soudy nepostupovaly dostatečně individuálně a nezohlednily všechny relevantní okolnosti případu. Naopak, při svém rozhodování zohlednily špatný vztah rodičů, a nikoli potřebu udržení rodinného prostředí. Obecné soudy podle jeho názoru nezkoumaly míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, schopnost rodičů zajistit vývoj dítěte a přání dítěte. Na druhou stranu podle názoru stěžovatele ani nezjistily specifické okolnosti, které by bránily jeho svěření do střídavé péče. Pokud obecné soudy přihlédly ke špatnému vztahu rodičů, pak stěžovatel svá případná nevhodná jednání v tomto směru nepopírá, avšak domnívá se, že za ně může vedlejší účastnice - matka. Je přesvědčen, že je trestán za něco, co způsobuje ona, aniž by za to byla potrestána. To je podle něj známkou nerovného zacházení s účastníky řízení. Nerovnost spatřuje také v tom, že obecné soudy vyšly vstříc vedlejší účastnici - matce na základě nedostatečně provedeného dokazování.
Nerovnost mezi účastníky vidí také v tom, že obecné soudy popřely jeho právo na rodinný život, neboť nezletilou vedlejší účastnici vidí málo. Stát měl prostřednictvím postupu obecných soudů stěžovateli zcela odepřít pomoc a zastal se vedlejší účastnice - matky a jejích, dle jeho tvrzení nesmyslných, zájmů. Celkové jednání zejména okresního soudu považuje za nepřiměřeně dlouhé, přičemž nebyly respektovány v ústavní stížnosti blíže nespecifikované zásady rozhodování o svěření nezletilých dětí do péče a jeho výsledek nelze považovat za spravedlivý.
Na závěr stěžovatel uvádí, že byl odejmut svému zákonnému soudci, protože nezletilá vedlejší účastnice nikdy fakticky nebydlela v území spadajícím do místní příslušnosti okresního soudu, přičemž tato skutečnost byla v průběhu řízení stěžovatelem bezúspěšně namítnuta.
V přípise, který byl doručen Ústavnímu soudu 27. 6. 2018, stěžovatel podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost té části rozhodnutí, která souvisí s placením náhrady nákladů státu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k jeho ochraně poskytuje.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému dítěti, v nichž se soudy domnívaly, že nejsou dostatečně splněny všechny podmínky pro nařízení střídavé výchovy a svěřily jej do péče vedlejší účastnice - matky. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku rodiče, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů a vyslovení právních závěrů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 173/18 ze dne 14. 3. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že obecné soudy mají vyjít z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který je tím nejdůležitějším kritériem při hodnocení jakékoli činnosti týkající se dětí. Na tom nic nemění, že se jedná o kategorii flexibilní a adaptabilní a konstruovanou vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015).
I v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) Ústavní soud stran střídavé péče, pro kterou ve své ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje, zdůraznil, že důležité je nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, ale především to, zda je právě takový výchovný model v dané době v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Ústavní soud v rozsudcích okresního soudu a krajského soudu a v postupu, který jejich vydání předcházel, neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu. Obecné soudy dostály své povinnosti sledovat a chránit především zájem nezletilé vedlejší účastnice (podle ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.), věcí se dostatečně zabývaly a rozhodly o ní na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. S obecným konstatováním stěžovatele, že soudy rozhodly ve prospěch vedlejší účastnice - matky na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud nemůže souhlasit. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků je patrné, že přihlédly k řádně zjištěným specifickým okolnostem daného případu a dostatečně vysvětlily svůj postup. Jejich právní závěry vychází ze skutkových zjištění a není v nich patrná jakákoli svévole, či dokonce nespravedlnost či diskriminace, na které stěžovatel ve své ústavní stížnosti upozorňuje. Jeho nesouhlas není ústavně stanoveným důvodem, pro který by Ústavní soud mohl realizovat svou kasační pravomoc. Obecné soudy tak postupovaly v souladu s ústavním pořádkem a dodržely Listinou stanovené limity.
Stěžovatel dále namítá, že byl odejmut svému zákonnému soudci, neboť rozhodoval místně nepříslušný soud. Zde je nutné uvést, že Nejvyšší soud shora citovaným usnesením sp. zn. 29 Nd 195/2014 přikázal věc k projednání a rozhodnutí okresnímu soudu. Tím byla určena místní příslušnost a okresní soud věc posuzoval a rozhodoval v souladu s ustanovením §11 odst. 1 in fine o. s. ř. Tato skutečnost je výslovně uvedena přímo v ústavní stížností napadeném rozsudku okresního soudu.
Stěžovatel dále namítá přílišnou délku řízení vedeného okresním soudem. Vzhledem k tomu, že tuto skutečnost stěžovatel uvedl až v ústavní stížnosti, a nevyužil všechny kroky, které mu zákon k jeho ochraně poskytuje [např. postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], je v této části ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Týž závěr je Ústavní soud nucen vyslovit také ve směru výroku I rozsudku okresního soudu. Stěžovatel navrhuje zrušení celého rozsudku okresního soudu a celého rozsudku krajského soudu, aniž by však výrok I rozsudku krajského soudu napadl odvoláním. I v tomto případě proto nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu