ECLI:CZ:US:2018:1.US.2009.18.1
sp. zn. I. ÚS 2009/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1. IDOMUS a. s., se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4 a 2. FERIO Invest, s. r. o., se sídlem U Chemičky 967/1, Ústí nad Labem, zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 sp. zn. 20 Cdo 3969/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. června 2018, stěžovatelky podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 sp. zn. 20 Cdo 3969/2017. Podle tvrzení stěžovatelek bylo napadeným rozhodnutím porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Soudní exekutor JUDr. David Chaloupka, Exekutorský úřad Kroměříž, udělil v souvislosti s exekucí, prováděnou ve věci oprávněné prvé stěžovatelky proti povinnému P. Traistovi, dne 9. ledna 2017 příklep na nemovitých věcech po elektronickém dražebním jednání druhé stěžovatelce jako vydražitelce za nejvyšší podání ve výši 14 296 000 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. dubna 2017 č. j. 10 Co 117/2017-155 změnil usnesení soudního exekutora tak, že se příklep neuděluje a dalším výrokem druhé stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že vylučovací žaloba, podaná dne 21. prosince 2016 žalobkyní PAT, spol. s r. o., je důvodem pro odročení dražebního jednání podle ustanovení §336i odst. 1 o. s. ř., a tedy překážkou pro udělení příklepu ve prospěch druhé stěžovatelky.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly obě stěžovatelky dovolání. Nejvyšší soud usnesením, napadeným ústavní stížností, podané dovolání zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že exekuční řízení v předmětné věci probíhá již od roku 2009, kdy bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatelky mají za to, že dovolací soud zcela pominul jeden z dovolacích důvodů, a to důvod spočívající v argumentaci obstrukční povahou dané vylučovací žaloby, resp. v argumentaci její povahou jakožto úkonu zneužívajícího právo. Tím bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces.
5. Podle názoru stěžovatelek má-li mít oprávněný v exekuci zajištěnu reálnou možnost využít svá zákonem garantovaná práva, což mu ústavní rovině garantuje právě čl. 36 odst. 1 Listiny, musí být v poměrech konkrétní exekuční věci vždy "bráno v potaz", zda již nebyla popsaným jednáním překročena hranice, kdy je zneužívající povaha takto činěných úkonů již zřejmá, a tedy nelze dát dalším opakovaným návrhům průchod. Na podporu svých tvrzení stěžovatelky odkázaly na judikaturu ve věcech "obstrukčního" insolvenčního návrhu s tím, že ať je exekuční dražba blokována opakovanými insolvenčními návrhy nebo opakovanými vylučovacími žalobami osob napojených na povinného v exekuci, nachází se oprávněný v exekuci prakticky v téže situaci. Proto se domáhají obdobného rozhodnutí, jako při blokaci exekuční dražby opakovanými insolvenčními návrhy.
6. Ústavně garantované právo na spravedlivý proces v kontextu obstrukčních procesních úkonů, majících za svůj skutečný cíl znemožnit provedení exekuční dražby, podle názoru stěžovatelek lépe respektuje řešení, které soudní praxe nachází v případech dražeb blokovaných obstrukčními insolvenčními návrhy. Obě stěžovatelky se domnívají, že ve skutečnosti nic nebrání tomu, aby soudy obdobně přistupovaly i k případům dražeb blokovaných obstrukčními vylučovacími žalobami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkami, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
10. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelky svými námitkami setrvale napadají především samotný - pro ně nepříznivý - výsledek řízení. Ústavní soud nicméně s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat závěry, ke kterým dovolací soud dospěl.
11. Nejvyšší soud, kterému přísluší výklad běžných zákonů a sjednocování judikatury, se danou problematikou ve vazbě na konkrétní okolnosti věci důkladně zabýval, posoudil podaná dovolání jako přípustná, avšak nikoliv jako důvodná a své závěry patřičně objasnil. Prvá stěžovatelka v podaném dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci a vytýkala odvolacímu soudu, že se důsledněji nezabýval otázkou, zda tvrzený důvod ve vylučovací žalobě mohl vůbec vést k vyloučení věci z exekuce. Druhá stěžovatelka ve svém dovolání mimo jiné uvedla, že podaná vylučovací žaloba představuje toliko zneužití procesního práva, jemuž nelze poskytnout soudní ochranu.
12. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu podaná dovolání zamítl. Podle ustanovení §336i odst. 1 o. s. ř., bylo-li zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovité věci z výkonu rozhodnutí (§267), soud dražební jednání odročí až do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Ústavní soud ověřil, že dovolací soud postupoval podle citovaného ustanovení, otázkou zjevné bezúspěšnosti podané vylučovací žaloby se podrobně zabýval a dovodil, že zákon zřetelně upřednostňuje takový postup, že dražební jednání má být spíše odročeno, pakliže neopodstatněnost vylučovací žaloby není zcela zjevná, a oproti tomu jen v případech zcela mimořádných, bylo-li by prima facie nepochybné, že vylučovací žaloba nemůže být objektivně shledána důvodnou, lze - a to i s poukazem na zásadu rychlosti a efektivity exekuce - považovat za správné dražební jednání neodročovat a přikročit k udělení příklepu vydražiteli. Dovolací soud vyšel ze zjištění, že vylučovací žalobu podala osoba odlišná od dosavadních účastníků řízení, která se dovolává ochrany svého (tvrzeného) vlastnického práva k exekucí postiženým nemovitým věcem, tedy práva objektivně způsobilého přivodit úspěšnost vylučovací žaloby. Potud podle závěru, učiněného dovolacím soudem, úsudek odvolacího soudu nelze považovat a priori za nesprávný, zhodnotil-li podanou vylučovací žalobu jako zákonnou překážku pro udělení příklepu.
13. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelek s právními závěry učiněnými odvolacím a dovolacím soudem, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
14. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
15. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu