ECLI:CZ:US:2018:1.US.201.18.1
sp. zn. I. ÚS 201/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Andrease Theodora Naberbäumera, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze, Thámova 402/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 162/2017 ze dne 4. ledna 2018 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 2055/2017-131 ze dne 6. prosince 2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o předání stěžovatele do Kyperské republiky na základě blíže specifikovaného evropského zatýkacího rozkazu a o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací. Neshledal důvody, pro které by nebylo možné stěžovatele předat. K námitkám stěžovatele se zabýval pravostí evropského zatýkacího rozkazu a neshledal pochybnosti - státní zastupitelství komunikovalo přímo s příslušným kyperským soudem i s kyperským ministerstvem spravedlnosti, o čemž jsou ve spise založeny záznamy. Stěžovatel byl dvakrát zadržen na základě záznamu v Schengenském informačním systému, takže neobstojí tvrzení, že v něm není veden.
2. Následnou stížnost Vrchní soud v Praze zamítl, neboť neshledal, že by evropský zatýkací rozkaz byl neplatným dokumentem. Na zatýkacím rozkazu jsou zřetelné originální otisky razítka Okresního soudu Nikósia, Ministerstva vnitra Kyperské republiky, i originálních podpisů tlumočnice. V reakci na námitky stěžovatele státní zastupitelství vyžádalo opětovné doručení zatýkacího rozkazu, který byl v originále opětovně doručen Ministerstvem spravedlnosti Kyperské republiky. Předložené listiny získané z internetových stránek Interpolu a Nejvyššího soudu Kyperské republiky ze strany stěžovatele nemohou tyto skutečnosti zpochybnit. Neobstojí ani námitka, že stěžovatel není veden v Schengenském informačním systému, neboť je zřejmé, že byl veden v jiných evidencích policie a na základě tohoto záznamu byl zadržen.
3. Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu a na soudní ochranu. Porušení těchto práv spatřoval v tom, že stěžovatel předložil vrchnímu soudu potvrzení o tom, že není v Kyperské republice hledanou osobou a že zde není vedeno žádné řízení s číslem jednacím uvedeným v evropském zatýkacím rozkazu. To je možné ověřit i na stránkách kyperského Nejvyššího soudu. Z internetových stránek Interpolu stěžovatel doložil, že není v pátrání. Totéž plyne i z absence záznamu v rejstříku trestů Spolkové republiky Německo. Pokud by po něm bylo vyhlášeno pátrání, jistě by to platilo i pro zemi původu. Nadto není možné se dovolat na telefonní čísla uvedená v průvodním dopisu kyperského ministerstva spravedlnosti. Existuje tedy důvodná obava, že bývalý společník stěžovatele bude ohrožovat jeho život, pokud bude do Kyperské republiky vydán.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Podle čl. 8 odst. 2 první věty Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Pro postup trestních soudů v nynější věci je významný i čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
6. V projednávané věci stěžovatel zpochybňoval postup trestních soudů při ověřování pravosti evropského zatýkacího rozkazu vydaného na jeho jméno. Pouze v tomto rozsahu tedy Ústavní soud napadená rozhodnutí hodnotil.
7. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že se městský i vrchní soud zabývaly námitkami stěžovatele a řádně je vypořádaly: ke skutkovým tvrzením stěžovatele předložily svá vlastní skutková zjištění vyvracející pochybnosti stěžovatele. Setrvale přitom platí, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
8. Pro takový postup Ústavní soud neshledal důvod. Skutková zjištění městského a vrchního soudu jsou založena na relevantní oficiální komunikaci státních orgánů, zatímco stěžovatel opakuje své námitky založené na převážně na informacích z internetových databází a e-mailové komunikaci s omezenou vypovídací hodnotou (tak například v internetové databázi hledaných osob Interpolu není stěžovatel ke dni nynějšího rozhodnutí veden pod jménem A., ale A2.). Konkrétní závěry obecných soudů o tom, v jakých databázích veden je, stěžovatel nijak nezpochybnil a stejně tak konkrétně nezpochybnil ani informace o vedení oficiální komunikace s orgány Kyperské republiky. Stěžovatel tedy ústavně významným způsobem nerozporoval závěr, že jeho svoboda byla omezena na základě pravého evropského zatýkacího rozkazu, tedy z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu