ECLI:CZ:US:2018:1.US.2017.17.1
sp. zn. I. ÚS 2017/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. Gabrielou Vilímkovou, advokátkou, se sídlem Orlická 2328, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 21 P 71/2013 - 226 ze dne 9. 11. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 18 Co 32/2017 - 285 ze dne 10. 4. 2017, za účasti Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti ze dne 29. 6. 2017 domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti vyplývá, že obecné soudy svěřily nezletilou dceru stěžovatele T., nar. 2007, do střídavé péče rodičů. Odvolací soud svým rozhodnutím zvýšil částku, kterou je stěžovatel povinen přispívat na výživu dcery, z částky 4000 Kč měsíčně stanovené soudem prvního stupně na částku 8 000 Kč měsíčně a uložil stěžovateli povinnost uhradit nedoplatek na výživném ve výši 17 500 Kč. Matce uloženou povinnost k platbě výživného ve výši 1500 Kč měsíčně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva tím, že rozhodly o svěření nezletilé do střídavé péče i přesto, že rodiče nejsou schopni dostatečně pozitivně komunikovat. Soudy se nezabývaly jeho názorem a postojem jako otce, pokud vyjadřoval, že se střídavou péčí nesouhlasí. Odvolací soud vycházel z priorizace střídavé péče, aniž by důkladně vzal v potaz schopnost komunikace mezi rodiči, jejichž vzájemné neshody způsobují režim střídavé péče neproveditelný. Odvolací soud nezohlednil nález sp. zn. I. ÚS 1544/14, z něhož vyplývá, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit. Vyloučení střídavé péče je dle stěžovatele přitom možné právě v situacích, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů nemají na zlepšení komunikace mezi rodiči vliv. V těchto případech je pak na soudu, aby zjistil, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem. Takovou úvahou se však soud dle stěžovatele nezabýval. Odvolací soud nezohlednil jeho snahu o vyřešení sporu v péči o nezletilou mimosoudním řešením prostřednictvím mediace.
Stěžovatel je toho názoru, že nezletilá měla být svěřena do výlučné péče jednoho z rodičů. Je přesvědčen, že on je kvalitnějším vychovatelem, což vyplývá ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce. Odvolací soud se rozporem mezi názorem znalce a závěrem ve věci nevypořádal. Stěžovatel poukazoval na nedostatky v péči matky, odvolací soud se však nevypořádal s jejím pracovním nasazením a neschopností "rozumně" zajistit péči o nezletilou. Obecné soudy dle stěžovatele nezvážily dopad střídavé péče na reálný život nezletilé.
Odvolací soud dle stěžovatele podstatně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o výši výživného, aniž přiměřeně zjistil poměry rodičů.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilé dceři, v nichž obecné soudy shledaly předpoklady pro stanovení její střídavé péče.
Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je pak především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy, z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních, vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Primární východisko při rozhodování o péči o dítě představuje premisa, že nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo "především v péči obou rodičů" (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Právu dítěte být v rovnoměrné péči obou rodičů odpovídá i právo rodičů v zásadě stejnou měrou podílet se na výchově dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016, nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11 2017).
Ústavnímu soudu v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily, a proto jejich rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků je zřejmé, že obecné soudy si byly vědomy toho, že nejlepší zájem dítěte je naplněn tehdy, podílí-li se na jeho výchově oba rodiče. S ohledem na konkrétní skutkové okolnosti daného případu a jeho specifika pečlivě zvažovaly, jaký výchovný model byl v dané chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž rozhodly, že tímto je střídavá péče.
Obecné soudy dospěly shodně k závěru, že oba rodiče projevují o svěření nezletilé do péče upřímný a skutečný zájem a oba naplňují výše citovaná objektivní kritéria přibližně stejnou měrou. Oba rodiče jsou dle soudů schopni péči o nezletilou zajistit, mají předpoklady k řádné výchově ("ani u jednoho z rodičů nebyly zjištěny takové vlastnosti, které by jej ve výchově omezovaly nebo dokonce z výchovy vylučovaly"), mají k tomu dostatečné materiální a bytové podmínky (soudy přihlédly k pracovnímu vytížení či uplatnění rodičů) a nezletilá má k oběma rodičům pozitivní vztah. Pro střídavou péči svědčilo i kritérium blízkosti bydlišť rodičů, návštěva jedné základní školy, kde "nezletilá již v jistém režimu střídavé výchovy prospívá". Při rozhodování soudy zohlednily závěry znaleckého posudku, výslechu znalce, doporučení psychologa a opatrovníka, z nichž vyplynulo, že forma střídavé péče je pro nezletilou vhodným řešením. Soudy však vycházely především z přání nezletilé, která se ve svém vyjádření a při rozhovoru s psychologem vyslovila pro střídavou péči, když požadovala zachování stávajícího stavu, kdy střídá prostředí u matky i otce, a jejím přáním tak je zachovat vazby k oběma prostředím a jimi představovanými osobami blízkými.
Při rozhodování o vhodné formě péče pro nezletilou si oba soudy v daném případě byly vědomy skutečnosti, že mezi rodiči neprobíhá dostatečná pozitivní komunikace, a toho, že absence shodné vůle zákonných zástupců je pro nezletilé dítě značně problematická. Soudy vycházely z judikatury Ústavního soudu k problematice komunikace mezi rodiči, z jejichž závěrů vyplývá, že pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů [srov. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU629)]. V citovaném nálezu Ústavní soud současně uvedl, že nevhodná komunikace mezi rodiči "může" být důvodem bránícím svěření do střídavé péče, avšak toliko ve zcela výjimečných případech. Nevhodnou komunikaci mezi rodiči je však nutné odlišit od nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem není (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 28).
V nyní posuzovaném případě soudy s ohledem na skutkové okolnosti daného případu nabyly přesvědčení, že ona výjimečnost pro vyloučení střídavé péče nebyla dána, neboť neshledaly, že by vztahy mezi rodiči byly "takového charakteru, že by střídavou péči vylučovaly", jak uvedl odvolací soud na str. 14 svého odůvodnění. Střídavou péči vnímaly soudy (stejně jako matka ve svém vyjádření k odvolání) jako impulz ke zlepšení komunikace a k uklidnění vzájemných vztahů mezi rodiči, a především jako formu péče, která v případě žádoucí spolupráce rodičů povede k nastolení stabilní úpravy výchovného prostředí.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) Ústavní soud uvedl, že "Absence dobré komunikace a možnost dosažení dohody mezi rodiči jako důvod nesvěření dítěte do střídavé péče ztrácí na váze i pokud vezmeme v potaz, že i při případném svěření dítěte do péče jen jednoho rodiče jsou rodiče spolu stejně nuceni dále komunikovat o podstatných náležitostech týkajících se dětí." Jinými slovy, pokud by absence komunikace či její zhoršená kvalita měla mít tak zásadní vliv na rozhodnutí soudů v nyní posuzovaném případě, není poté vůbec jasné, proč by stěžovatelem namítaná špatná komunikace mezi rodiči měla být překážkou toliko střídavé péči a nikoliv péči výhradní (ať už otce či matky), když i tato forma péče vyžaduje dostatečnou komunikaci mezi rodiči.
Ústavní soud v těchto situacích apeluje na rodiče, jejichž vztah se rozpadl, aby v samotném zájmu svých dětí se co nejvíce vynasnažili, aby děti rozpad jejich vztahu pocítily co nejméně. Ať již rodiče nejsou schopni se domluvit na ničem, alespoň v záležitostech dětí by měli upozadit své vzájemné neshody a nevraživost. Je tak primárně na rodičích, aby dbali nejlepšího zájmu dětí, kterým jistě je, jako absolutní minimum, absence přenášení vzájemných neshod mezi rodiči a jejich důsledků na děti (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3216/13).
Ústavní soud neshledal žádná pochybení ani při výpočtu běžného a dlužného výživného nezletilé a uvádí, že odpovídá pravidlům upraveným v §915 a násl. a §913 občanského zákoníku.
Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů ".
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že oba soudy se danou věcí řádně zabývaly. Tento závěr je třeba učinit jak při rozhodování o péči, tak i při rozhodování o výživném. Svůj postup řádně odůvodnily a jejich rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Soudy přihlédly především k zájmům nezletilého dítěte. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů jednajících v dané věci došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu