ECLI:CZ:US:2018:1.US.2063.18.1
sp. zn. I. ÚS 2063/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mariana Velase, zastoupeného Mgr. Liborem Duškem, advokátem se sídlem v Chebu, K Nemocnici 2375/2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 20 Cdo 923/2018-102, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2017 č.j. 14 Co 230/2017-87, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 5. 2017 č.j. 13 C 32/2016-67, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vyloučení movitých věcí z exekuce, konkrétně mikrovlné trouby a notebooku s nabíječkou. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání je vadné, jelikož stěžovatel jako dovolatel řádně nevymezil, v čem spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání. Stěžovatel ve stručném odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že prý dovolací důvod vymezil v souladu s judikaturou. Přípustnost dovolání spatřoval v otázce procesního práva, když se odvolací soud podle něj odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož se nevypořádal po právní stránce správně s důkazní situací ohledně vlastnictví notebooku. Stěžovatel je toho názoru, že není nutné, aby jako dovolatel výslovně použil určitou formulaci, ze které vyplývá, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání, když může tento údaj formulovat v jakékoli části dovolání, jestliže z něj vyplývá, v čem naplnění podmínek dovolání spatřuje.
2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
4. Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl. Dostatečným způsobem totiž vyložil, proč se nemohl jeho dovoláním zabývat meritorně. Uvedl přitom mimo jiné, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel shledává splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolateli je tak adresován jednoznačný a srozumitelný požadavek, aby svůj úsudek o naplnění předpokladů přípustnosti blíže identifikoval v intencích kritérií obsažených v §237 o. s. ř., na nichž svoji argumentaci zakládá; tento relativně přísný požadavek je vyvážen povinným advokátním zastoupením. Nutnost, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento jednoznačný požadavek stěžovatel nesplnil a svůj názor dostatečně a přehledně odůvodnil. Za tohoto stavu Ústavní soud nehodlá a v zásadě ani nemůže závěry Nejvyššího soudu podrobně přezkoumávat, nehledě na zjevně bagatelní podstatu daného případu.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu