ECLI:CZ:US:2018:1.US.2070.18.1
sp. zn. I. ÚS 2070/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Slezáka a Miloše Syrového, zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 č.j. 30 Cdo 4904/2017-347, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení dovolacího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 20/2016-233ze dne 26. 10. 2016 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 70/2011 tak, že výrokem I. bylo konstatováno pochybení okresního soudu, neboť došlo k porušení práva stěžovatelů na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy ve výši 45.000 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelů byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017 potvrzen výrok I. a II. shora citovaného rozsudku obvodního soudu. Výrokem II. byl změněn rozsudek obvodního soudu v nákladovém výroku III. Výrokem III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelé podali dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Z jeho odůvodnění se podává, že Nejvyšší soud považoval dovolání za nepřípustné. Vyšel přitom z toho, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná pouze tím, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zruší. Na tomto místě dovolací soud uzavřel, že potvrzením výroku I. nalézacího soudu došlo ke konstatování pochybení okresního soudu, což nelze považovat za újmu. Dále dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud byla stěžovatelům zamítnuta žaloba, jíž se domáhali zaplacení náhrady škody ve výši 45.000, nejedná se o částku, jejíž výše by zakládala přípustnost dovolání (§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se při podání dovolání řídil poučením, kterého se mu dostalo od odvolacího soudu. Jeho dovolání bylo podle jeho mínění přípustné z toho důvodu, že poskytnutí formy odškodnění je otázkou volné úvahy soudu a tento není vázán žalobním návrhem. Finanční zadostiučinění nelze přiznat vedle konstatování porušení práva. Stěžovatel poukázal též na to, že je povinností soudů zkoumat zásah do základních práv v jakékoliv fázi soudního řízení. Ve své další argumentaci se věnoval podmínkám pro přiznání náhrady škody za nesprávný úřední postup.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí ani vrcholem v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě Nejvyšší soud uvedl důvody, pro které nepovažuje dovolání za přípustné. Stěžovatel jednak nedosáhl na finanční limit pro podání dovolání daný ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jednak podal dovolání proti pozitivnímu výroku, jímž nejsou jeho práva poškozována. Z ústavněprávního hlediska tak není Nejvyššímu soudu čeho vytknout.
Za nastíněného stavu věci se nabízí úvaha o správnosti poučení, kterého se stěžovateli dostalo u odvolacího soudu, jemuž musely být skutečnosti rozhodné pro přípustnost dovolání zřejmé. Nicméně za situace, kdy stěžovatel napadl ústavní stížností toliko usnesení Nejvyššího soudu a předchozí rozhodnutí nižších obecných soudů k návrhu alespoň nepřiložil, není dán Ústavnímu soudu formálněprávní prostor, aby námitky stěžovatele týkající se věci samé podrobil ústavněprávnímu přezkumu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu