ECLI:CZ:US:2018:1.US.2099.17.1
sp. zn. I. ÚS 2099/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Josefem Janíkem, advokátem se sídlem Sídliště BSS 1342, Brandýs nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 PP 19/2017-29 ze dne 28. 3. 2017 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 174/2017-37 ze dne 27. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením č. j. 11 To 174/2017-37 ze dne 27. 4. 2017 Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 PP 19/2017-29 ze dne 28. 3. 2017, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o jeho podmínečné propuštění z výkonů trestů odnětí svobody, které mu byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 30/2013 ze dne 29. 4. 2013 a rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 2 T 49/2009 ze dne 27. 5. 2009. Oba soudy dospěly po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatel nesplňuje jednu ze tří podmínek pro podmíněné propuštění dle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to existující předpoklad toho, že do budoucna povede řádný život.
Stěžovatel se s takovým výsledkem řízení nespokojil. V ústavní stížnosti podrobil kritice odůvodnění krajského soudu, které bylo založeno výlučně na konstatování, že se stěžovatel po svém minulém podmínečném odsouzení dopustil prakticky stejné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, čímž významně porušil podmínky, za nichž byl předtím podmíněně propuštěn. Stěžovatel zdůraznil, že porušení podmínek podmínečného propuštění vedlo k tomu, že byl povinen znovu nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody a tento "dovykonat". Jeho původní selhání nemůže být tedy nyní důvodem pro zamítnutí žádosti o podmínečné propuštění. Podle stěžovatele měly obecné soudy při svém rozhodování hodnotit výlučně předpoklady odsouzeného ve vztahu k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže naopak krajský soud v jeho případě vycházel z minulého chování, znamená to, že jej v rozporu se zákazem dvojího odsouzení ve smyslu shora označeného článku Listiny za jedno chování potrestal dvakrát. Toto tvrzení stěžovatel podpořil odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2503/16.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 55/16 ze dne 20. 9. 2016, z poslední doby pak usnesení sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
V reakci na námitky stěžovatele Ústavní soud dodává, že posouzení podmínek předpokladu vedení řádného života nijak nevylučuje úvahu soudu založenou na trestní minulosti odsouzeného, zde konkrétně skutečnosti, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové zohlednění nepředstavuje porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové. Obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2253/14 ze dne 5. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 2531/16 ze dne 8. 3. 2017). Musí však být zřejmé, že se soud vypořádal i se skutečnostmi majícími původ v současnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3773/16 ze dne 14. 2. 2017).
Dle náhledu Ústavního soudu se v nyní posuzovaném případě obecné soudy shora naznačeným zásadám nikterak nezpronevěřily. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že soudy na jedné straně vážily hodnocení z výkonu trestu, které vyznělo ve prospěch stěžovatele, a jeho sociální zázemí, na straně druhé však neshledaly splnění další zákonné podmínky, a to prognózy vedení řádného života v budoucnu, přičemž vysvětlily, proč z jejich pohledu převažuje negativní přesvědčení stran naplnění této podmínky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Polepšení je třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3024/16 ze dne 11. 10. 2016). "Jinými slovy řečeno, otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele." (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 279/14 ze dne 29. 1. 2014). Ačkoliv to obecné soudy v projednávaném případě výslovně neuvedly, z jejich rozhodnutí je možno implicitně dovodit, že u stěžovatele nezjistily oproti dřívějšímu rozhodování o podmínečném propuštění takový osobnostní posun, který by odůvodnil předpoklad, že situace bude po jeho propuštění odlišná, tzn., že stěžovatel svým slibům tentokrát dostojí a povede řádný život. Předpoklad, že stěžovatel bude za nezměněných či velmi podobných okolností vzorce svého chování opakovat, je přitom předpokladem bezpochyby racionálním a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout.
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že stěžovateli se porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu