ECLI:CZ:US:2018:1.US.210.18.1
sp. zn. I. ÚS 210/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Karla Gerhardta, zastoupeného Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem Vsetín, Stará cesta 676, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2017 č. j. 56 Co 210/2017-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením vydaným v řízení o částku 1 152 140 Kč s příslušenstvím zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 3. 2017 č. j. 7 C 167/2015-219 ve vztahu k žalobkyni a) a ve stejném rozsahu zastavil řízení (výrok I.); dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a) a stěžovatelem se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím (výrok II.); ve vztahu vůči žalobci b) zrušil výše označený rozsudek okresního soudu a ve stejném rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení ve vztahu k žalobkyni a). Žalobkyně zavinila, že řízení vůči ní muselo být zastaveno, neboť svoji účast v řízení ukončila z vlastní vůle. Stěžovateli by tedy na základě úspěchu ve věci měly být přiznány náklady řízení, které netvoří zanedbatelnou částku. Namítá také, že odvolací soud mu neposkytl procesní příležitost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se nákladů řízení a aplikace §150 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení potom platí tím spíše pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, však zcela přísluší soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto mohou posoudit, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 a IV. ÚS 2171/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje právě polemika stěžovatele s právním závěrem odvolacího soudu ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř. na daný případ. Ústavní soud ve vztahu k této námitce stěžovatele ověřil, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů ve vztahu k aplikaci uvedeného ustanovení řádně zabýval. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně a) odstoupila ze soudního sporu proti stěžovateli z důvodů probíhajícího rozvodového řízení s žalobcem b), přičemž k dispozitivnímu úkonu došlo s ohledem na dohodu o majetkovém vypořádání SJM, kde se manželé dohodli, že žalobce b) bude nadále ve sporu pokračovat sám. V dohodě o majetkovém vypořádání bylo rovněž stanoveno, že náklady řízení ponese v plném rozsahu žalobce b). Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a stěžovatelem uvedl, že není možné žalobkyni a) zavazovat ať již k úplné nebo částečné náhradě nákladů řízení vzniklých stěžovateli, neboť by tak mohlo v budoucnu dojít k situaci, kdy stěžovatel by ve věci úspěšný nebyl, ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. by byl zavázán k úhradě nákladů řízení žalobci b) a současně by zde bylo rozhodnutí odvolacího soudu, kterým by žalobkyně a) byla zavázána k náhradě nákladů či její části stěžovateli. Podle názoru odvolacího soudu i přes vystoupení žalobkyně a) z předmětného řízení je nutno vzhledem k solidárnímu postavení obou žalobců rozhodnout komplexně při konečném rozhodnutí ve věci samé.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu týkající se aplikace ust. §150 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku a nyní zejména od skutečnosti, že v posuzovaném případě se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, nýbrž o rozhodnutí, jímž se zastavuje řízení vůči žalobkyni a). Stěžovateli tak zůstává možnost domáhat se svých práv v průběhu dalšího řízení ve věci. Z tohoto důvodu nejsou také přiléhavé odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se možnosti účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř., neboť stěžovateli zůstávají procesní nástroje, jak uplatnit svůj případný nárok na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Odvolací soud své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o aplikaci §150 o. s. ř. ve vztahu mezi stěžovatelem a žalobkyní a).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu