ECLI:CZ:US:2018:1.US.2113.17.1
sp. zn. I. ÚS 2113/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., Vazební věznice P. O. BOX 7, Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem Na Křivině 1336/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 Tdo 238/2017-41, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 9 To 66/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9 6. 2016, č. j. 73 T 3/2015, byl stěžovatel uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. z., a to ve fázi pokusu. Za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 3 let podmíněně odložených na zkušební dobu 5 let. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl shora uvedený rozsudek Vrchním soudem zrušen, a to ve výroku o trestu a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Deliktní jednání stěžovatele spočívalo v tom, že jako jednatel společnosti QUICK Truck, s. r. o., provozující navěs zn. Kogel, rz. XXX bez uzavřeného zákonného pojištění podle zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v úmyslu vyhnout se odpovědnosti nahradit škodu v souvislosti s likvidací následků dopravní nehody, uzavřel v blíže neurčené době, nejméně však od 13:16 hod. do 13:49 hod. dne 6. 6. 2014 na blíže neurčeném místě jako zástupce pojistníka se společností Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., zastoupenou obviněným M. N. jako pojišťovacím zprostředkovatelem, pojistnou smlouvu pro Autopojištění Combi Plus III, č. XXX spočívající v pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem návěsu zn. Kogel, rz. XXX, přičemž při sjednání této pojistné smlouvy v rozporu s článkem 6 odst. 1 písm. a) a článkem 6 odst. 2 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zamlčel zaměstnankyni pojišťovny sepisující smlouvu informace o dopravní nehodě, ke které došlo v 10:38 hod. dne 6. 6. 2014 ve Spolkové republice Německo, kterou zavinil řidič nákladního motorového vozidla zn. Renault Magnum, rz. XXX provozovatele V. K. s návěsem zn. Kogel, rz. XXX provozovatele společnosti QUICK Truck, s. r. o., ačkoliv byl o této události ještě před sjednáním smlouvy vyrozuměn.
Stěžovatel, jako provozovatel vozidla zn. Renault Magnum, rz. XXX provozovaného bez uzavřeného zákonného pojištění v úmyslu vyhnout se odpovědnosti nahradit škodu v souvislosti s likvidací následků shora uvedené dopravní nehody, uzavřel za pomoci M. N. v blíže neurčené době, nejméně však od 9. 6. 2014 do 11. 6. 2014, na blíže neurčeném místě, jako jednatel pojistníka se společností Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., pojistnou smlouvu pro Autopojištění Combi Plus III č. XXX spočívající v pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem nákladního motorového vozidla zn. Renault Magnum, rz. XXX, přičemž v rozporu s článkem 6 odst. 1 písm. a) a článkem 6 odst. 2 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zamlčel zaměstnankyni pojišťovny sepisující smlouvu informace o výše uvedené dopravní nehodě, ačkoliv byl o této události vyrozuměn s tím, že požadoval smlouvu antidatovat zpětně ke dni 1. 6. 2014, což umožnil M. N. jako zprostředkovatel uzavření pojistné smlouvy, přičemž v případě výplaty pojistného plnění v souvislosti s likvidací škod v důsledku předmětné dopravní nehody by poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., vznikla škoda ve výši nejméně 23 162 603 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkami, spočívajícími jednak v nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání a jednak v absenci vyjádření úmyslné formy zavinění ve vztahu k následku. Dovolací soud odmítavé stanovisko odůvodnil na straně 6 svého usnesení, kde úmyslnou formu zavinění stěžovatele ve vztahu k následku dovodil z předpokladu, který nemá oporu v žádném z provedených důkazů. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel před uzavřením předmětných pojistných smluv věděl o vážné dopravní nehodě s účastí pěti kamionů, při které došlo k poškození vozidel a zranění osob a věděl, že účastníkem nehody a eventuálním viníkem byl řidič jím provozované soupravy a vzhledem k předchozím zkušenostem věděl, že mu hrozí vymáhání enormně vysokých částek za způsobenou škodu.
V projednávaném případě byly pojistné smlouvy uzavřeny v případě návěsu asi 3 hodiny po dopravní nehodě, v případě tahače 3 dny po dopravní nehodě (v pondělí 9. 6. 2014), k níž došlo v pátek 6. 6. 2014, tedy v době, kdy dopravní nehoda nebyla ještě vyšetřena. Svědek Strnad utrpěl při nehodě vážná zranění, pro které neposkytl stěžovateli ani jiným osobám žádné relevantní informace stran nehody. Obecné soudy podle stěžovatele nevysvětlily, jakým způsobem dospěl k závěru, že ač stěžovatel v době uzavírání pojistné smlouvy neznal přesnou výši způsobené škody a ani viníka nehody, musel dojít k úsudku o způsobení škody přesahující 5 mil. Kč. Společnost Quick Truck, s. r. o., uplatnila právo na náhradu plnění, a to přípisem ze dne 27. 1. 2015 na částku 1.154.074,03 Kč a přípisem ze dne 14. 4. 2015 na částku 2.322.072,97 Kč. Z těchto důkazů je zřejmé, že obě uplatněná plnění ani ve svém souhrnu nepřesahují částku 5 mil. Kč. Podle stěžovatele nelze spravedlivě dovozovat, že měl v době uzavírání smluv informaci o rozsahu dopravní nehody a míře poškození vozidel.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel i v tom, že skutková věta v usnesení, jímž došlo k zahájení trestního stíhání, neobsahovala žádný údaj o viníkovi dopravní nehody a ani o vědomosti stěžovatele o této skutečnosti. Informace o viníkovi nehody byla doplněna až do výrokové části obžaloby a z ní převzata soudem do odsuzujícího rozsudku. V usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla dostatečně formulovaná skutková věta a nebylo zde ani vyjádřeno zavinění ve vztahu k ohroženému následku. Z toho důvodu vykazuje celé trestní stíhání procesní vadu, spočívající v nezákonném zahájení trestního stíhání. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v usnesení o zahájení trestního stíhání v případě úmyslného trestného činu musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění pachatele, a pokud tato byla ignorována a nebylo ani tvrzeno, že by byla naplněna, ani nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti v tomto směru, chybí tomuto usnesení podstatná náležitost.
Další námitka stěžovatele směřuje proti výši trestu. Zatímco soud prvního stupně v jeho případě dohledal důvody pro aplikaci ustanovení §58 tr.z., tedy mimořádné snížení trestu, odsoudil jej odvolací soud k nepřiměřeně tvrdému trestu odnětí svobody v délce trvání 5 let. Osobní, rodinné, pracovní a zdravotní poměry stěžovatele jsou neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal též na nepřiměřenou délku trestního řízení - od spáchání trestného činu do podání ústavní stížnosti uplynuly cca tři roky. Stěžovatel poukázal též na zásadu subsidiarity trestní represe, která se uplatní při ukládání sankcí za spáchaný trestný čin. Stěžovatel předpokládá povinnost nahradit škodu v řádu dvou desítek milionů korun, což je za daných okolností citelný majetkový postih, jež může být dostatečně účinný a z části může nahradit trestní represi. Je třeba zohlednit i zájem poškozeného, aby pachatel byl schopen škodu nahradit, což je v případě uložení nepodmíněného trestu prakticky vyloučeno.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8, čl. 36 - čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Zpochybňuje-li stěžovatel celé trestní řízení z důvodu nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, nutno uvést, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší hodnotit jeho zákonnost, neboť toto posouzení je primárně plně v pravomoci orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se domnívá stěžovatel. Formulace jej zachycující v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném konkrétním případě, se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. Ve fázi zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu). Tyto závěry ostatně jasně vyplývají ze str. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Namítá-li stěžovatel, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by věděl před uzavřením pojistných smluv o vzniku dopravní nehody, lze odkázat na informační řetězec popsaný na str. 8 předloženého rozsudku vrchního soudu. Stěžovatel tento řetězec nijak nezpochybnil. Obecné soudy podrobně a věrohodně popsaly způsob, jakým došlo k uzavření rozhodných pojistných smluv a své závěry podložily svědeckými výpověďmi, svědka Vodrážky, Bečkové a dalšími důkazy svědčící o nestandardním postupu při sjednávání pojistných smluv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle napadá především druh a výši trestu, který mu byl uložen rozsudkem vrchního soudu. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119); všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná též na: http://nalus.usoud.cz], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné [srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
Žádné takovéto pochybení dosahující ústavněprávní relevance však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stěžovatelovi byl totiž uložen trest v rámci trestní sazby stanovené zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. V tomto ohledu tedy vrchní soud plně respektoval zásadu zákonnosti ukládaného trestu a zároveň (jak vyplývá z jeho rozhodnutí), přihlédl též k relevantním okolnostem týkajícím se především dotčené trestné činnosti, kdy plně v souladu s jeho diskrecí, jíž disponuje, dospěl k závěru, že podmíněný trest odnětí svobody by byl pro pachatele takto závažné trestné činnosti (byť ve stádiu pokusu) neúměrný. Navíc, z dikce ustanovení §58 vyplývá, že jeho aplikace je na úvaze obecných soudů. Jedná se o mimořádný institut mající své místo pouze ve výjimečných situacích, přičemž posouzení této výjimečnosti či závažnosti situace je ponechána na úvaze obecných soudů. Brojí-li stěžovatel proti závěru vrchního soudu, který neshledal v jeho případě podmínky pro mimořádné snížení trestu, lze zcela odkázat na jeho vyčerpávající odůvodnění.
Pokud se stěžovatel snaží poukázat na to, že v době uzavírání smluv nemohl mít představu o tom, jak velkou škodu může svým jednáním způsobit, když jím uplatněná škoda nedosahuje ani hranice pěti milionů korun, na hodnocení jeho jednání to ničeho nemění. V případě, že by pojišťovna neodhalila nesrovnalosti při uzavírání pojistných smluv, nezbylo by jí, než způsobenou škodu uhradit.
Ústavní soud uvádí, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů ve vztahu ke stěžovatelům věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Nebylo možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení některého z práv garantovaných Listinou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu