ECLI:CZ:US:2018:1.US.2139.18.1
sp. zn. I. ÚS 2139/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 18, proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. 4. 2018 č. j. 7 KZN 1023/2018-10, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 15. 1. 2018 č. j. ZN 1896/2014-107 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 30. 11. 2017 č. j. KRPZ-122599-82/TČ-2014-150881-MBR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územního odboru Kroměříž, Oddělení hospodářské kriminality, kterým bylo podle §159a odst. 5 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci v případě podezření ze spáchání přečinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu lichvy podle §218 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měli dopustit A. K. a K. K. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu, jakož i vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým byl odložen její podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení oznamovatelky, která mj. tvrdila, že společnost QI Investiční společnost a. s. zneužila její tísně a předložila jí k podpisu dohodu o uznání dluhu, kterou stěžovatelka uznala závazek věřitele ve výši 2 484 893,- Kč s příslušenstvím. Dále tvrdila, že smlouva o úvěru, kterou uzavřela se společností Limet Trading GmbH, je smlouvou lichevní, která je zatížena naprosto nepřiměřeným úrokem, přičemž k uzavření této smlouvy došlo zneužitím stěžovatelčiny neznalosti problematiky, tísně, rozrušení a pod tíhou vylhaných informací.
V ústavní stížnosti tato tvrzení opakuje a uvádí bližší informace týkající se uzavírání zmíněných smluv. Podle jejího názoru nebyl vzat v úvahu její velmi tíživý stav daný nepohyblivostí jejího otce upoutaného na lůžku, přičemž podezřelá K. K. o této skutečnosti věděla a zneužila situace. Státní zastupitelství se podle ní vůbec nevypořádalo s jejími námitkami ohledně skutkového a právního hodnocení případu. Brojí proti závěru státního zastupitelství, že smlouva se společností Limet Trading je v souladu s právem a nikoli smlouvou lichevní, přičemž výpočet provedený státním zastupitelstvím považuje za zcela chybný. Existenci tísně na své straně dovozuje z výše dluhů, které měla věřitelům uhradit, přičemž v důsledku své neznalosti, důvěřivosti a neobratnosti nedokázala pochopit, že nově vzniklý a uměle navýšený dluh vlastně neexistuje. Za nesprávný pak označuje postup, kdy byly oba skutky, tj. smlouva se společností QI Investiční společnost a. s. a obdobná smlouva uzavřená se společností Limet Trading GmbH vyšetřovány odděleně.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy mu měla být způsobena škoda na majetku. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).
Ústavní soud připomíná - jak už to ostatně učinil také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně v napadeném vyrozumění - že policejní orgán odložil věc podle §159a odst. 5 trestního řádu, tedy proto, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání. K odložení věci tak nedošlo z toho důvodu, že by orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že v dané věci nejde o podezření z trestného činu (srov. §159a odst. 1 trestního řádu).
Ústavní soud považuje argumentaci stěžovatelky za irelevantní, neboť je založena na polemice s údajnými skutkovými a právními závěry orgánů činných v trestním řízení ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že k odložení věci došlo z jiných důvodů.
Orgány činné v trestním řízení totiž v napadených rozhodnutích poukázaly na skutečnost, že skutek spočívající v navýšení výchozího závazku stěžovatelky vůči společnosti QI Investiční společnost a. s. je dosud předmětem samostatného trestního řízení nadále vedeného policejním komisařem Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality. V této věci již bylo zahájeno trestní stíhání, které však bylo usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 zrušeno podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že věc dosud nebyla náležitě objasněna. V uvedené věci tedy nadále probíhá trestní řízení ve fázi prověřování, které má trvat řádově ještě několik měsíců. Skutek spočívající v uzavření úvěrové smlouvy mezi stěžovatelkou a společností Limet Trading GmbH byl vyloučen k samostatnému řízení a postoupen Okresnímu státnímu zastupitelství v Kroměříži.
Jak policejní orgán, tak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži konstatovali, že jimi prověřovaný skutek úzce souvisí s tím, o němž vede řízení Obvodní ředitelství policie Praha IV. Již z toho je patrné, že orgány činné v trestním řízení si jsou vědomy úzké spojitosti mezi oběma skutky, na níž upozorňuje i stěžovatelka, přičemž vedení obou trestních věcí u různých místně příslušných policejních orgánů, resp. různých státních zastupitelství, neznamená a priori újmu z hlediska jejich kvalitního objasnění.
Ústavní soud dále odkazuje na výstižné shrnutí zásadních skutečností, které je obsaženo v napadeném vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně. Ten na č. l. 3 zejména správně vysvětlil, že vedení trestního řízení pro dva samostatné skutky místně příslušnými policejními orgány není v případě potřeby překážkou pro vzájemné využití skutkových zjištění a právních závěrů. Zdůraznil dále, že k právní kvalifikaci skutku postoupeného k řízení Okresnímu státnímu zastupitelství v Kroměříži je možné přistoupit až na základě výsledků trestního řízení vedeného orgány činnými v trestním řízení v Praze.
Ústavní soud tedy uzavírá, že prověřování jednoho ze skutků, jímž měla být stěžovatelka poškozena, doposud stále probíhá u Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality a v návaznosti na jeho výsledky může v souladu s §159a odst. 5 trestního řádu dojít k zahájení trestního stíhání i ve vztahu ke druhému skutku, jehož se týkají napadená rozhodnutí. Nelze tedy konstatovat, že by došlo k porušení práva stěžovatelky na provedení účinného vyšetřování, neboť objasňování předmětné trestné činnosti stále probíhá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu