ECLI:CZ:US:2018:1.US.214.18.1
sp. zn. I. ÚS 214/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti P. P., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. srpna 2017 č. j. 17 Pp 18/2017-43 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2017 č. j. 3 To 302/2017-64, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. ledna 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 4 odst. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel si dne 9. června 2017 podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 9. srpna 2017 č. j. 17 Pp 18/2017-43 podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku žádost stěžovatele zamítl. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. září 2017 č. j. 3 To 302/2017-64 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že polovinu trestu, jejíž vykonání vyžaduje ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vykonal dne 13. května 2017. Ve věci rozhodujícím soudům vytýkal, že se nevypořádaly s tím, zda byly splněny všechny podmínky pro jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť stěžovatel má za to, že všechny své povinnosti vyplývající z pobytu ve věznici řádně plnil, byl kázeňsky odměňován, nikdy nebyl kázeňsky trestán, aktivně se zapojoval do řady výchovných programů a snaží se nahradit škodu vzniklou jeho jednáním.
4. Hlavní nedostatek stěžovatel shledává v tom, že se oba soudy nezabývaly tím, zda další jeho ponechání ve výkonu trestu odnětí svobody směřuje k naplnění účelu trestu, zda již není resocializace a náprava završena, a zda nebude účel trestu lépe naplněn na svobodě, kde bude stěžovatel schopen lépe obstarat finanční prostředky k hrazení dluhů vzniklých předchozí trestnou činností. Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele neuvádějí žádné relevantní důvody, které by odůvodňovaly pokračování v omezení jeho osobní svobody, přičemž ani neodůvodňují, proč nelze ve věci volit mírnější postup, například dohled probačního úředníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, podle níž je dobré chování ve výkonu trestu pouze jednou z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nezakládá "automatický" nárok na podmíněné propuštění. Obecné soudy musí navíc ověřit též důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. prosince 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
9. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009 a ze dne 18. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1363/17), přičemž ani Ústava či Listina nezaručují právo na podmíněné propuštění [usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. dubna 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody i výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], plně věcí úvahy obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, pokud obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. dubna 2009).
11. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i stížnostního soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť soudy své úvahy náležitě zdůvodnily a jejich rozhodnutí tak nelze označit za svévolná.
12. V posuzované věci stížnostní soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč v případě stěžovatele existuje příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že stěžovatel byl celkem 14 x soudně trestán (nyní vykonává souhrnný trest odnětí svobody z posledních čtyř odsouzení), ve výkonu trestu je nyní již popáté. V případě posledního podmíněného propuštění mu byla stanovena tříletá zkušební doba, během níž řádným životem nežil, ale dopustil se řady dalších trestných činů. Jedná se o mnohonásobného recidivistu, který v podstatě od roku 1994 kontinuálně páchá majetkovou trestnou činnost, pro kterou je opakovaně odsuzován k nepodmíněným trestům odnětí svobody, z nichž byl v minulosti 2 x podmíněně propuštěn (v letech 2001 a 2011), avšak ani jednou ve zkušební době nežil řádným životem, ale nadále páchal trestnou činnost. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, které uvedl u veřejného zasedání, že se snažil škodu zaplatit, ve spise není jediný doklad o konkrétní náhradě škody komukoliv z poškozených. Z uvedených důvodů se krajský soud plně ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život a rovněž nelze souhlasit s námitkou obhajoby v podané stížnosti, že nalézací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
13. Ústavní soud považuje úvahy krajského soudu za opodstatněné a dostatečně odůvodněné. Žádost stěžovatele byla projednána za dodržení všech relevantních ustanovení trestního řádu, dokazování provedl soud I. stupně v rozsahu, který postačuje pro posouzení důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a tento soud z něj vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry, se kterými se stížnostní orgán ztotožnil. Lze uzavřít, že ve věci rozhodující soudy pečlivě posoudily všechny okolnosti případu a vyvodily z nich právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily.
14. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
15. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu