ECLI:CZ:US:2018:1.US.2180.18.1
sp. zn. I. ÚS 2180/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti D. J., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 8 To 45/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 4. 2018 č. j. VZV 25/2015-4123 byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zákazu vycestování uloženého podle §73 odst. 5 trestního řádu (ve znění účinném do 30. 9. 2017) usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 40 Nt 815/2017. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 10, čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě.
Stěžovatel uvádí, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno 12. prosince 2016 a současně podotýká, že nezbytnost zákazu vycestování klesá s postupem času a jeho délku je nutné vnímat i v kontextu dalších faktorů, např. vzhledem k závažnosti důvodů a intenzity takového omezení a dopadu na ostatní práva. Namítá, že se Vrchní soud v Praze s faktorem délky řízení vypořádal toliko stroze a bez bližšího odůvodnění, přičemž opomněl vyložit, po jakou dobu lze ještě omezení práv stěžovatele považovat za přijatelné a jaké okolnosti je třeba v tomto směru zohlednit. Vrchní soud v Praze podle jeho názoru adekvátně nereagoval ani na námitku "nedohledného" konce vyšetřování. Podle stěžovatele po něm nelze spravedlivě požadovat, aby byl po neomezeně dlouhou dobu podroben citelnému zásahu do své svobody pohybu a rodinného života v podobě zákazu vycestování.
Stěžovatel dále tvrdí, že v průběhu vyšetřování došlo k oslabení původního podezření, přičemž Vrchní soud v Praze tuto jeho námitku ponechal bez jakékoli reakce. Brojí též proti tomu, že stížnostní soud jen stroze a bez adekvátního vysvětlení konstatoval přetrvávající existenci vazebních důvodů. Tento soud podle stěžovatele ani nepředestřel žádné úvahy, jakým způsobem zohlednil práva jeho rodinných příslušníků i jeho samotného na soukromý a rodinný život. Napadené usnesení podle názoru stěžovatele zcela postrádá posouzení proporcionality dalšího trvání zákazu vycestování.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí nebo pro jeho ponechání v platnosti je věcí orgánů činných v trestním řízení, a to především trestních soudů. O porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy lze hovořit jen tehdy, dopustí-li se orgány činné v trestním řízení svévolné aplikace norem podústavního práva, jíž schází smysluplné odůvodnění, např. v případě existence extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů v jejich rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 74/02 či I. ÚS 3523/11). Taková situace však v uvedeném případě nenastala.
Ústavní soud připouští, že Vrchní soud v Praze odůvodnil napadené usnesení poměrně stručně a s některými námitkami stěžovatele se vypořádal velice obecně. Ústavní soud však zároveň připomíná, že zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak případné vady v postupu těchto orgánů zkrátily stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 či IV. ÚS 2402/17).
Z tohoto důvodu Ústavní soud musí přihlížet i k argumentaci obsažené v rozhodnutí orgánu rozhodujícího v prvním stupni (dále jen "usnesení státního zástupce"), kterým byl v posuzovaném případě státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ten své usnesení odůvodnil naopak velice podrobně, takže lze považovat za akceptovatelné, jestliže stížnostní soud zestručnil odůvodnění napadeného usnesení tím, že na toto rozhodnutí odkazoval. Stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce totiž neobsahovala žádné zásadní okolnosti, s nimiž by se tento státní zástupce ve svém rozhodnutí dostatečně nevypořádal.
Jestliže stěžovatel předně poukazuje na nutnost posuzovat nezbytnost zákazu vycestování do zahraničí vzhledem k délce jeho trvání, závažnosti jeho důvodů a intenzity takového opatření a odkazuje v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud s tímto názorem v obecné rovině souhlasí. Právě nezbytnosti dalšího trvání omezení v podobě zákazu vycestování do zahraničí věnoval v usnesení státní zástupce hlavní pozornost a pečlivě svůj závěr o potřebě zachování tohoto zákazu odůvodnil.
Vycházel přitom primárně ze skutečnosti, že stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, která byla spáchána v rámci organizované zločinecké skupiny, přičemž stěžovatel je viněn z toho, že stojí na jejím vrcholu. Tato trestná činnost byla páchána po dlouhou dobu a škoda, která měla být trestnou činností spáchána, dosahuje částky cca 13,5 mil. Kč. Státní zástupce dále vysvětlil, že zákaz vycestování lze v současné době považovat za jediný prostředek, který může účinně zajišťovat setrvání stěžovatele na území České republiky. Pozorně přitom hodnotil též důsledky pro jeho soukromý a rodinný život, které ze zákazu vycestování vyplývají (blíže viz č. l. 5 a 7 usnesení státního zástupce). Státní zástupce se uspokojivě vypořádal také s odůvodněním trvajících důvodů vazby, a to s ohledem na již zmiňovanou závažnost stíhaného činu a z ní vyplývající hrozbu uložení vysokého trestu. Zabýval se též přístupem stěžovatele k probíhajícímu trestnímu řízení, přičemž poukázal na skutečnosti, z nichž vyplývá, že jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení nelze hodnotit jako tak bezproblémovou, jak na ni nazírá sám stěžovatel (srov. č. l. 6-7 usnesení státního zástupce). Ústavní soud nemá uvedeným úvahám státního zástupce co vytknout, neboť je považuje za zcela racionální a přesvědčivé.
Ústavní soud dále upozorňuje, že pro posouzení přiměřenosti dalšího trvání zákazu vycestování do zahraničí není rozhodující, kdy došlo k zahájení trestního stíhání, ale to, po jakou dobu existuje uvedené omezení v podobě zákazu vycestování. Jak již bylo uvedeno, zákaz vycestování byl stěžovateli uložen usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 5. 9. 2017, tzn. že ke dni rozhodování státního zástupce o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení zákazu vycestování trvalo toto omezení přibližně osm měsíců.
V souvislosti s posuzováním přiměřenosti zákazu vycestování a doby jeho trvání nelze přehlížet, že maximální doba vazby by v trestní věci stěžovatele mohla činit až tři roky, přičemž v přípravném řízení by vazba mohla trvat dobu nejvýše jednoho roku [srov. §72a odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního řádu]. Je přitom nepochybné, že zákaz vycestování do zahraničí představuje pro obviněného nepoměrně menší zásah do jeho práv, než který je spojen s vazbou. Z toho lze tedy spolehlivě dovozovat, že přibližně osmiměsíční trvání zákazu vycestování, byť pochopitelně rovněž způsobuje určitý zásah do osobního i rodinného života stěžovatele, nelze považovat za nepřiměřené omezení. Ústavní soud na tomto místě připomíná i své usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/16, jež se týkalo trestní věci obdobné závažnosti jako v nyní posuzovaném případě a v němž jako nepřiměřené omezení neposoudil ani zákaz vycestování do zahraničí trvající 17 měsíců (srov. též usnesení II. ÚS 2093/14).
Z citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/16 dále vyplývá, že vyšetřování trestní věci musí být vedeno s náležitým úsilím a urychleně tak, aby zásah trval jen omezenou dobu. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci dosavadního vyšetřování bylo vyslechnuto asi 40 svědků. Již z této skutečnosti s přihlédnutím ke složitosti trestní věci lze usuzovat, že orgány činné v trestním řízení nepostupují v rámci vyšetřování laxně, resp. že by svým postupem neúměrně prodlužovaly dobu vyšetřování a trvání omezení v podobě zákazu vycestování do zahraničí. Ze skutečností uváděných stěžovatelem, tj. z vybraných výňatků z výpovědí některých svědků, přitom podle Ústavního soudu nevyplývá jednoznačné oslabení důvodnosti vzneseného obvinění, jak tvrdí stěžovatel. Vyjadřuje-li stěžovatel obavy z dalšího nepřiměřeně dlouhého pokračování vyšetřování, Ústavní soud k tomu podotýká, že existenci případného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele musí posuzovat ke dni vydání napadeného rozhodnutí, nikoli na základě prognózy stěžovatele ohledně dalšího průběhu trestního řízení. Ukáží-li se uvedené obavy jako opodstatněné, může to být podkladem pro nové přezkoumání potřeby dalšího trvání zákazu vycestování do zahraničí.
Na základě uvedených skutečností tedy Ústavní soud akceptuje závěr Vrchního soudu v Praze, že po dobu trvání uloženého zákazu vycestování nedošlo k žádnému podstatnému posunu, který by mohl mít na uvedený zákaz vliv. Má za to, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, jehož závěry Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení převzal, přesvědčivě odůvodnil potřebu dalšího trvání zákazu vycestování, a to i na základě posouzení proporcionality omezení ve vztahu k osobnímu a rodinnému životu stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu