ECLI:CZ:US:2018:1.US.2193.18.1
sp. zn. I. ÚS 2193/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Petra Svobody, zastoupeného JUDr. Barborou Grubnerovou, advokátkou se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 4. 2018 č. j. 29 C 219/2013-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného unesení a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 13. 12. 2017 č. j. 29 C 219/2013-235 zavázal stěžovatele zaplatit žalobci částku 59 374 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonné lhůtě dne 28. 3. 2018 blanketní odvolání, které bylo odůvodněno podáním ze dne 12. 4. 2018. Dne 20. 4. 2018 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadené usnesení, kterým sdělil, že se k odvoláním stěžovatele nepřihlíží, neboť byla odeslána z datové schránky právnické osoby odlišné od stěžovatele a od jeho právní zástupkyně a nebyla podepsána ve smyslu ust. §42 odst. 3 o. s. ř. uznávaným elektronickým podpisem. Podání ani nebyla doplněna ve smyslu ust. §42 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že proti tomuto usnesení nebylo odvolání přípustné, stěžovatel podal dne 27. 4. 2018 výzvu soudu k pokračování v odvolacím řízení a současně výzvu soudu k autoremeduře, kterou následně dne 2. 5. 2018 velmi podrobně odůvodnil.
Výzvu stěžovatele považoval Obvodní soud pro Prahu 8 za odvolání proti rozsudku nalézacího soudu a svým usnesením č. j. 29 C 219/2013-259 ze dne 22. 5. 2018 ji odmítl s argumentací, že se jedná o pozdě podané odvolání proti rozsudku. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 8. 6. 2018 odvolání k Městskému soudu v Praze. Stěžovatel má za to, že je nucen podat i ústavní stížnost proti napadenému usnesení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, IV. ÚS 2042/13, III. ÚS 3376/17, III. ÚS 814/16, IV. ÚS 380/16, I. ÚS 1953/14 a další).
V projednávané věci nelze za poslední prostředek k ochraně práv považovat ústavní stížností napadené rozhodnutí. Podstatné je totiž posouzení, zda stěžovatel podal odvolání proti rozsudku nalézacího soudu řádně a včas, přičemž tuto otázku je třeba vyřešit právě v rámci odvolacího řízení. Z připojeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 2018 č. j. 29 C 219/2013-259 se podává, že odvolání stěžovatele bylo odmítnuto jako opožděné, přičemž soud posuzoval celou věc i v kontextu s usnesením, které stěžovatel nyní samostatně napadá ústavní stížností. Stěžovatel neuvádí, zda o jeho odvolání proti usnesení ze dne 22. 5. 2018 již bylo rozhodnuto, případně, zda ve věci podal i žalobu pro zmatečnost. Za této situace Ústavní soud nemůže do věci "předběžně" zasahovat posuzováním napadeného usnesení, jehož opodstatněnost je třeba posoudit v rámci odvolacího řízení. Stěžovatel tak dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto Ústavní soud posoudil podaný návrh jako nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj