ECLI:CZ:US:2018:1.US.220.18.1
sp. zn. I. ÚS 220/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 311/2017-854 ze dne 31. 10. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 41 Nc 7/2014-783 ze dne 7. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o úpravě práv a povinností k nezletilému dítěti stěžovatele pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů tak, že nezletilého D. svěřil do péče matky a stěžovatele zavázal přispívat na jeho výživu. Současně rozhodl i o nedoplatku na výživném. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně co do svěření nezletilého do péče matky jako věcně správné potvrdil a co do výše výživného změnil tak, že je zvýšil z původních 16 000 Kč na 25 000 Kč, resp. z 18 000 Kč na 30 000 Kč.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v řízení před nalézacím soudem navrhl důkazy, z nichž celou řadu obvodní soud odmítl provést a další zcela opomenul, což odvolací soud, ač na to byl upozorněn v podaném odvolání, nezhojil. Na druhou stranu soud stěžovateli vytkl, že výtky otce k péči matky jím nebyly prokázány. Dále soudům vytkl, že jejich skutková zjištění ohledně nesamostatnosti nezletilého (v důsledku jeho stižení tzv. Aspergerovým syndromem) jsou v rozporu s provedenými důkazy, z nichž naopak plyne, že nezletilý je poměrně samostatný. Obdobných protimluvů se soudy dle názoru stěžovatele dopustily i v otázce stanovení výživného, kdy zejména přehlédly (ne)možnost faktického nakládání s nemovitým majetkem. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytkl, že uvedené vady v odvolacím řízení nenapravil. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o soubor námitek vztahujících se k neprovedeným či opomenutým důkazům, Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud důkazní návrhy stěžovatele odmítl provést jako celek, aniž by podal vyčerpávající výčet jednotlivých důkazních prostředků, jak k tomu stěžovatel přistoupil v ústavní stížnosti. Takové vypořádání s důkazními návrhy účastníka řízení je z hlediska práva na spravedlivý proces přijatelné za předpokladu, že soud tento soubor důkazních návrhů výstižně charakterizuje a uvede konkrétní důvody, pro které shledává jejich provedení nadbytečným či nepřípustným. V daném případě obvodní soud vystihl předmětné návrhy na dokazování tak, že směřují k prokázání buď příčin rozvratu manželství, anebo způsobu života matky (který dle stěžovatele svěření nezletilého do její péče neodpovídá). Nalézací soud k tomu uvedl, že tyto okolnosti se nevztahují k předmětu řízení. Nezletilý syn (jenž letos v prosinci nabude zletilosti) sám se byl schopen k němu vyjádřit tak, že má u matky již vybudované zázemí, přeje si zůstat v její péči a i dosavadní rozsah styku se stěžovatelem mu vyhovuje. Tento závěr podpořily i závěry znaleckého posudku, v němž zachování současného režimu se pro klidný a uspokojivý vývoj nezletilého jeví optimálním. V kontextu všech těchto úvah nepokládá Ústavní soud odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele soudem za zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Přisvědčit je však třeba stěžovateli v tom, že soud vskutku navzdory odmítnutí důkazních návrhů v odůvodnění rozsudku poznamenal, že stěžovatel nedostatky na straně matčina způsobu života neprokázal (str. 10). Tento zjevný nesoulad ale ve světle výše zmíněných stěžejních důvodů pro rozhodnutí o péči nepředstavuje zásadní pochybení, které by si žádalo ingerenci Ústavního soudu.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené vady v oblasti vyvození skutkových závěrů z provedeného dokazování (ohledně nesamostatnosti nezletilého žádající si intenzivní péči), dlužno podotknout, že jistou míru nesamostatnosti soudy shledaly ve znaleckém posudku dr. Záhorské a ve zprávě z kontrolního psychologického vyšetření v Národním ústavu pro autismus, která byla jako důkaz provedena v odvolacím řízení. Především však míra nesamostatnosti nehrála v rozhodnutí o svěření nezletilého do péče matky klíčovou úlohu. Podstatným byl vlastní postoj nezletilého, který byl schopen s ohledem na svůj věk a navzdory svému (mírnému) postižení jasně formulovat svůj postoj, a dále vhodnost zachování stávajícího režimu, který nezletilému s ohledem na jeho syndrom vyhovuje a který by střídavá péče mohla vážně narušit. Tedy ani případné nadhodnocení (zveličení) nesamostatnosti nezletilého nalézacím soudem by zde nemělo přímou spojitost se shora vyloženým klíčovým důvodem pro svěření do péče matky. Ani tento moment do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle mínění Ústavního soudu nezasáhl.
Konečně pokud jde o stanovení výše výživného, ani zde Ústavní soud pochybení soudů neshledal. Stěžovatel si de facto přivodil zvýšení řádným nedoložením všech potřebných podkladů (nešlo jen o některé účetní závěrky, které nebyly v daný okamžik k dispozici, ale i o další účetní závěrky i jiné doklady o příjmech), kdy tvrzení stěžovatele o relativním nedostatku finančních prostředků kontrastovala s některými doloženými transakcemi. Tento nesoulad pak soudy vedl k závěru o nevěrohodnosti těchto jeho tvrzení. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádný exces soudů vyžadující jeho zásah nezjistil.
Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z týchž důvodů pak neshledal důvod pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, o němž nerozhodoval samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu