ECLI:CZ:US:2018:1.US.2201.17.1
sp. zn. I. ÚS 2201/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph. D., advokátkou se sídlem v Praze, Španělská 742/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4188/2016-314 ze dne 25. dubna 2017, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 1224/2013-214 ze dne 3. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Lounech č. j. 13 C 34/2010-94 ze dne 8. března 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech jako účastníků řízení a vedlejší účastnice Chmelařský institut s. r. o., se sídlem v Žatci, Kadaňská 2525, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem shledán vinným zločinem podílnictví, za který mu byl mimo jiné uložen trest zabrání věci: osobního vozidla, pozemku a rodinného domu na tomto pozemku stojícího. Tohoto trestného činu se stěžovatel měl stručně řečeno dopustit tím, že od své matky převzal peněžní prostředky ve výši nejméně 5 383 398 Kč v úmyslu získat majetkový prospěch, byť věděl, že výše těchto prostředků neodpovídá jejím majetkovým a výdělkovým poměrům, a byl srozuměn s tím, že je jeho matka podvodným způsobem vylákala na svém zaměstnavateli (matka byla shledána vinnou zločinem podvodu a dvěma trestnými činy zpronevěry, pročež jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici škodu ve výši 11 010 674,40 Kč).
2. Vedlejší účastnice se následně v řízení před Okresním soudem v Lounech domáhala na stěžovateli zaplacení 5 383 398 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud žalobě vyhověl v rozsahu 4 914 347 Kč s úrokem s prodlení tak, že tento nárok ovšem zaniká v rozsahu, ve kterém se vedlejší účastnici dostane plnění z titulu náhrady škody přiznané jí výše popsaným trestním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Okresní soud vyšel z toho, že skutkový děj byl nepochybně zjištěn v trestním řízení a přijetím prostředků podvodně získaných od vedlejší účastnice se stěžovatel bez právního důvodu obohatil na její úkor. Neshledal přitom významným, že stěžovatel tyto prostředky použil na získání domu a osobního automobilu, o které následně přišel díky uloženému trestu. Stěžovatel se obohatil již tím, že peněžní prostředky od matky převzal.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že závěr o bezdůvodném obohacení stěžovatele přiléhavě vychází z trestního rozhodnutí. Ve věci nebyla dána překážka litispendence, neboť v té době soud nemohl rozhodovat v trestním řízení o bezdůvodném obohacení. Nehledě na to, v době rozhodování okresního soudu bylo trestní řízení již ukončeno, takže by tato překážka odpadla. Dána nebyla ani překážka věci rozhodnuté, neboť rozhodnutí o náhradě škody ze strany matky stěžovatele není rozhodnutím o stejné věci. Není dána totožnost skutku, nároku či žalovaného. Správný je i výrok rozhodnutí okresního soudu, který přesně vyjadřuje vztah stěžovatele a jeho matky vůči vedlejší účastnici. Vzniklo-li bezdůvodné obohacením již přijetím peněžních prostředků, nelze nijak zohlednit zabrání domu a automobilu. Jde totiž o uložený trest, kterým nijak nezaniká nárok poškozené vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl z části jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, z části jako vadné. Otázka možného odpadnutí překážky litispendence v průběhu řízení byla vyřešena v souladu s rozhodovací činností dovolacího soudu. Stejně tak souladné bylo i řešení tzv. falešné solidarity stěžovatele a jeho matky: povinnost stěžovatele vydat bezdůvodné obohacení pouze v rozsahu, v jakém jeho matka nesplní povinnost nahradit vedlejší účastnici škodu. Jde o plnění stejného dluhu z jiného právního důvodu, kterým se vedlejší účastnici nemá dostat více, než oč skutečně přišla. Vadným pro absenci obligatorních náležitostí dovolání Nejvyšší soud shledal dovolání v části, jíž stěžovatel namítal existenci překážky věci rozhodnuté a absenci majetkového prospěchu, neboť mu byl uložen trest zabrání věci.
5. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v pominutí překážky litispendence a věci rozhodnuté ze strany obecných soudů, které rozhodly o nároku vedlejší účastnice vůči stěžovateli, byť byl vedlejší účastnici přiznán již v trestním řízení. Důsledkem toho vedlejší účastnici přiznaly více práv, než jí náleží, čímž bez důvodu zvýšily její majetek na úkor stěžovatele. Porušení rovnosti pak stěžovatel spatřoval v postupu soudu, který vedl k vyhovění žalobě v neprospěch stěžovatele. K věcné neprávnosti napadených rozhodnutí stěžovatel uvedl, že rodinný dům a osobní automobil mu byly zabrány, nemohl se tudíž obohatit. Vložil přitom do nich i poctivě vydělané prostředky. Rozhodováním trestního soudu vznikla překážka litispendence, následně i věci rozhodnuté, které bránily rozhodnutí v této civilní věci. Napadený rozsudek okresního soudu pak ve spojení s trestním rozsudkem konstruuje solidární odpovědnost stěžovatele a jeho matky, která může vést k tomu, že vedlejší účastnice v rámci výkonu rozhodnutí vymůže více, než oč trestným činem přišla. Stěžovatel navíc v rámci trestu přišel o veškerý majetek, takže na jeho straně neexistuje majetkový prospěch a nemá z čeho povinnost vůči vedlejší účastnici splnit. O prostředky, z nichž by bylo možné plnit, se obohatila Česká republika.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a rozsudkem krajského soudu v trestní věci stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Stěžovatel nijak nebrojil vůči závěru Nejvyššího soudu o absenci povinných náležitostí v části dovolání týkající se překážky věci rozhodnuté a absence majetkového prospěchu pro uložení trestu zabrání věci. Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatele nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)]. Ústavní soud tak z vlastní činnosti neshledal ústavně významné důvody, pro něž by v této otázce mohl přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, jestliže s ním stěžovatel sám věcně nijak nepolemizoval.
8. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v části odmítl pro vady, není možné se těmito stížními námitkami věcně zabývat. Nevymezí-li totiž dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho dovolání je tak po právu odmítnuto, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), zejména pak část IV. k dopadům stanoviska na běžící řízení].
9. Namítal-li stěžovatel, že vedlejší účastnici soudy přiznaly vyšší plnění, než jí ve skutečnosti náleží, nelze tomu z ústavního hlediska přisvědčit. Trestním soudem bylo pravomocně zjištěno, že vědomě stěžovatel získal 5 383 398 Kč z peněz podvodně získaných od vedlejší účastnice. Napadená rozhodnutí srozumitelně a logicky popisují, že tuto částku jako bezdůvodné obohacení bude stěžovatel muset vedlejší účastnici zaplatit jen tehdy, pokud jí nezaplatí způsobenou škodu matka stěžovatele (v souladu s povahou vztahů mezi vedlejší účastnicí, stěžovatelem a jeho matkou). To nemůže zvrátit ani stěžovatelem předložená hypotetická konstrukce o nebezpečí vymožení celé částky bezdůvodného obohacení z jeho strany a zároveň celé částky náhrady škody ze strany jeho matky. Stěžovatel jednak netvrdí, že k tomu již došlo, jednak by to bylo v rozporu se závěry soudů ve věci samé (dovolací soud jednoznačně uvádí, že ani v rámci tzv. falešné solidarity dlužníků nemůže věřitel získat totéž dvakrát). Pokud by tedy mělo v dalším řízení dojít k této nežádoucí situaci, může tam stěžovatel uplatnit odpovídající obranu.
10. Co se týče námitek vůči splnění podmínek řízení (zde překážka litispendence) stěžovatel jen opakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, aniž by reagoval na logickou a věcně přiléhavou argumentaci napadených rozhodnutí, že jednak nešlo o totožnou věc, jednak by šlo o překážku, která odpadla.
11. K námitce stěžovatele, že nemá z čeho platit uloženou povinnost z titulu bezdůvodného obohacení, lze jen stručně uvést (neboť vlastnímu závěru o bezdůvodném obohacení stěžovatel účinně neoponoval, srov. výše odst. 7 a 8), že jde o námitky věcně směřující proti výroku o uloženém trestu zabrání věci. Trestní rozhodnutí ve věci stěžovatele však nebylo nynější ústavní stížností napadeno, nemůže tedy být předmětem přezkumu (k jeho přezkumu sloužily příslušné opravné prostředky podle trestního řádu). Případný nevhodný, nesprávný či nezákonný výrok o trestu nemůže vést k závěru, že vedlejší účastnice nemá být v civilním řízení přiznáno plnění, pokud jí po právu náleží.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu