ECLI:CZ:US:2018:1.US.2244.18.1
sp. zn. I. ÚS 2244/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Královéhradecké provozní, a.s., se sídlem Víta Nejedlého 893/6, 500 03 Hradec Králové, zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem Římská 104/4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 432/2017-44 ze dne 18. 4. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 52/2015-155 ze dne 25. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Specializovaný finanční úřad rozhodnutím č. j. 40772/15/4127-20735-607803 ze dne 4. 3. 2015 uložil stěžovatelce pokutu ve výši 900 000 Kč podle §16 odst. 4 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen "zákon o cenách"), a to za spáchání správního deliktu dle §16 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Tohoto správního deliktu se stěžovatelka dopustila tím, že nerespektovala závazný postup při tvorbě ceny nebo při kalkulaci ceny podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, a to za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012. Podle §2 odst. 7 písm. a) zákona o cenách se za ekonomicky oprávněné náklady považují technologicky nezbytné přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu. Náklady na reklamu a propagaci, náklady na podporu ochranné známky, které stěžovatelka zahrnula do kalkulací cen vody pitné a vody odvedené v položkách správní režie, nebyly uznány za ekonomicky oprávněné náklady oběhu ve smyslu účelnosti a efektivity, a to s přihlédnutím ke zvláštnostem daného zboží. Pro vodu dodanou a vodu odvedenou tak stěžovatelka sjednala a požadovala ceny, jejichž výše nebo kalkulace nejsou v souladu s podmínkami věcného usměrňování cen podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách. Současně Specializovaný finanční úřad rozhodl o povinnosti nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
Proti rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo a prvostupňové rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka žalobou, již Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud vpředu označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že před správními orgány nebyla ctěna zásada presumpce neviny. V průběhu odvolacího řízení před Odvolacím finančním ředitelstvím a následně před správními soudy dle svých slov opakovaně poukazovala na skutečnost, že Specializovaný finanční úřad už v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 9. 4. 2014 výslovně konstatoval, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách, přestože vinu lze vyslovit pouze na základě pravomocného rozhodnutí. Tím již byla na samotném začátku správního řízení zkrácena práva stěžovatelky a další řízení se již fakticky stalo zbytečné. Stěžovatelka dále namítla, že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku. Správním soudům vytkla, že se při posuzování zákonnosti rozhodnutí správních orgánů dále nesprávně a nedostatečně vypořádaly se zásadní námitkou, že správní orgány svou správní praxí založily u stěžovatelky legitimní očekávání, že sama při kalkulaci regulované ceny vodného a stočného postupuje v souladu s právními předpisy. Správní soudy pak dle stěžovatelky pochybily i v otázce výkladu pojmu "náklady oběhu" v §2 odst. 7 zákona o cenách. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Argumentace stěžovatelky představuje v převážné míře jen pokračující polemiku se správními soudy ohledně výkladu podústavního práva. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích žádné porušení ústavního pořádku nespatřuje. Soudy se s námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádaly, byť o tom není subjektivně přesvědčena.
Pokud jde o výhrady stran tvrzeného porušení zásady presumpce neviny, Nejvyšší správní soud vyložil, že vyjádření prvostupňového správního orgánu v protokolu o cenové kontrole, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu (namísto formulace "měla dopustit"), není sice nejvhodnější, avšak tato jazyková neobratnost při zahájení řízení nemůže mít žádný vliv na zákonnost řízení před správním orgánem, přičemž nic nenasvědčuje ani jeho "zaujatosti" vůči stěžovatelce. Ústavní soud tento náhled sdílí.
Pokud jde o námitku "totožnosti skutku", Ústavní soud dospěl k závěru, že ji stěžovatelka řádně neuplatnila v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud ji neuvedl ani v rekapitulaci stížních námitek, nevypořádal ji, přičemž stěžovatelka současně v ústavní stížnosti ani netvrdí, že ji snad vypořádat opomněl. Jedinou v úvahu přicházející indicií může být reakce kasačního soudu na blíže nerozvedenou námitku stran nepřípustného doplňování argumentace prvostupňového správního orgánu odvolacím orgánem a správním soudem (viz body 51 - 54 napadeného rozsudku kasačního soudu). Za této situace by však bylo nutno beztak pokládat námitku za vadně uplatněnou. Stěžovatelka tak řádně nevyčerpala procesní prostor, který se jí v řízení o kasační stížnosti nabízel. Z toho důvodu není tato námitka v řízení o ústavní stížnosti přípustná, pročež k ní Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Ani námitce ohledně legitimního očekávání stěžovatelky Ústavní soud nepřisvědčuje. Jak již zmínil Nejvyšší správní soud, správní praxí zakládající legitimní očekávání nutno rozumět ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost (případně i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. V daném případě ovšem provedení předcházející cenové kontroly (ať už s jakýmkoli výsledkem) u stěžovatelky nemůže založit ustálenou správní praxi, když provedení jedné cenové kontroly není ustáleným, jednotným a dlouhodobým postupem, který opakovaně potvrzuje určitý právní výklad. Nadto stěžovatelka závěry této předchozí kontroly nevykládá zcela přesně. Totiž i v jejím průběhu ve vztahu k reklamě a propagaci jako druhu nákladů vyvstaly pochybnosti (srov. bod 47 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Konečně pokud se jedná o zbývající stěžovatelčiny argumenty, tedy především otázku výkladu pojmu "náklady oběhu", ty představují spor o výklad podústavního práva a již byly ze strany správních soudů řádně vypořádány. Pro stručnost Ústavní soud na jejich vývody v podrobnostech odkazuje (viz zejména body 60 až 80 rozsudku kasačního soudu) a nemá, co by k nim dalšího doplnil.
Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu