ECLI:CZ:US:2018:1.US.2271.18.1
sp. zn. I. ÚS 2271/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. F., zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 57, Praha 5 - Malá Strana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018 pod č. j. 19 Co 74/2018-1244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na vedlejším účastníkovi zvýšení výživného na jejich nezletilou dceru S. Obecné soudy vyšly při hodnocení případu z toho, že v roce 2008 byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 P 67/2004-600 schválena dohoda rodičů o výši výživného pro nezletilou, v jejímž rámci se otec zavázal platit k rukám matky výživné v částce 35.000 Kč měsíčně. Dále se otec zavázal platit 200 EUR měsíčně ve prospěch nezletilé na jím založený účet vedený u Deutsche Bank. Současně byla tímto rozsudkem schválena dohoda o styku otce s nezletilou.
K návrhu matky na zvýšení výživného rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že otec nezletilé je povinen od 1. 9. 2013 platit na výživu své dcery S. k rukám matky částku 35.000 Kč měsíčně. Dále byla otci uložena povinnost platit ve prospěch nezletilé na určený účet částku 200 EUR měsíčně. Otci byla rovněž uložena povinnost platit ve prospěch nezletilé částku 15.000 Kč měsíčně na účet, který je matka povinna založit. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném za období od 1. 9. 2013 do 31. 10. 2017 tak, že otec je povinen zaplatit na účet vedený na jméno nezletilé částku 750.000 Kč, a to ve třech splátkách. Nalézací soud měl za to, že v minulosti dohodnuté výživné pokrývá oprávněné potřeby nezletilé i v současnosti a část výživného, jež je placena k rukám matky, nenavyšoval. Ke zvýšení přistoupil pouze u spořící části výživného, a to tak, že otci byla uložena povinnost platit ve prospěch nezletilé shora uvedenou částku 15.000 Kč.
K odvolání otce i stěžovatelky změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem předchozí rozsudek soudu prvního stupně tak, že výživné stanovené výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 6. 2008, č. j. 15 P 67/2004-600, se zvyšuje od 1. 9. 2015 o částku 5.000 Kč měsíčně, hrazenou na bankovní účet, který je povinna založit matka na jméno nezletilé. Ve zbytku byl výrok I. nalézacího soudu potvrzen. Ve výroku II. změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., týkající se nedoplatku otce na výživném tak, že za období od 1. 9. 2015 do 30. 4. 2018 má otec nedoplatek ve výši 160.000 Kč, který je povinen zaplatit nezletilé na bankovní účet vedený na její jméno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že závěry odvolacího soudu se zásadně liší od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně, a představují zásah do základních práv stěžovatelky. Odvolací soud podle ní náležitě nezjišťoval skutkový stav věci, při rozhodování nepřihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, nevycházel z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše stanoveného výživného, přičemž svoje rozhodnutí učiněná na základě takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu navíc řádně a podrobně neodůvodnil.
Stěžovatelka uvedla, že po značně časově náročném, čtyři roky trvajícím řízení u soudu prvního stupně, které během osmi jednání podrobně zkoumalo příjmové a majetkové poměry otce, došlo k napadeným rozhodnutím ke zkrácení přiznaného zvýšení výživného o dvě třetiny, aniž by bylo zjistitelné, jaká konkrétní příjmová a majetková aktiva otce či oprávněné potřeby nezletilé soud prvního stupně chybně zhodnotil či jaké konkrétní úvahy soudu prvního stupně jsou nesprávné. Odůvodnění odvolacího soudu je podle stěžovatelky značně kusé a blíží se absenci jakéhokoliv odůvodnění. Pokud mělo být přistoupeno odvolacím soudem k redukci přiznaného zvýšeného výživného, a to o celých 66%, bylo namístě poučit stěžovatelku, v jakém rozsahu a v jakém směru nesplnila svoji důkazní povinnost. Podle stěžovatelky nemohla po podrobně provedeném dokazování v řízení před soudem prvního stupně předvídat, že bude odvolací soud stát na odlišných nosných důvodech.
Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelky vnitřně rozporné, když pod bodem 28 dospívá k závěru, že u nezletilé došlo k zásadní změně poměrů, avšak tuto skutečnost nijak do svých závěrů nepromítlo, a to přesto, že od posledního rozhodnutí o výživném uplynulo již 10 let. Odvolací soud se nezabýval změnou příjmové situace otce, u kterého došlo k podstatnému zvýšení příjmů ze zaměstnaneckého poměru, a to řádově ve stovkách tisíc korun měsíčně. Pro stěžovatelku je znevýhodňující, aby byl příjem otce posuzován jen ohledně tří dílčích majetkových položek povinného, a to vlastnictví nemovitosti v Německu, vysoké připojištění a nové nákladné vozidlo. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s pořízením nového vozidla na straně stěžovatele. Stěžovatelka ve svém odvolání navrhovala provedení dalších důkazů, které však ponechal odvolací soud stranou.
Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný, než právní názor soudu. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za nepředvídatelné.
Napadené rozhodnutí městského soudu podle stěžovatelky nesprávně interpretuje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, jestli na něj odkazuje v souvislosti s paušálním odkazem na to, že děti nemusí mít stejné finanční prostředky jako jejich rodiče. Citovaný nález podle stěžovatelky směřoval zejména k nepřiměřené výši úspor. Uvedené není případem nezletilé S., u které je výživné s ohledem na její studium a mimoškolní zájmy spotřebováváno.
Ze shora uvedených důvodů došlo podle náhledu stěžovatelky k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 1, čl. 10, čl. 11, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Spatřuje-li stěžovatelka vnitřní rozpornost napadeného rozsudku v tom, že odvolací soud dospěl na jedné straně k závěru, že na straně nezletilé došlo k zásadní změně poměrů a na straně druhé tuto změnu nepromítl do svého rozhodnutí, nelze jí dát za pravdu. Ze stěžovatelkou zmíněného odstavce 28 napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud si byl této změny nepochybně vědom, neboť ke změně ve vyživovací povinnosti přistoupil. Nikoliv však v takové výši, jak požadovala stěžovatelka. Pokud tato zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 650/15, lze jeho závěry zjednodušeně řečeno shrnout tak, že děti rodičů s nadstandardními příjmy mají právo na nadstandardní výživné, které však není bezbřehé a nemůže zasahovat do práva rodiče na výchovu dítěte. V souvislosti s uvedeným není od věci poukázat na skutečnost, že částka, o kterou bylo výživné odvolacím soudem navýšeno, nepředstavuje v mnohých jiných případech ani částku celého výživného. Není tedy pochyb o tom, že výživné pro nezletilou je jako celek nadstandardní. Z napadeného rozsudku vyplývá, že nezletilá má k dispozici denně pro svou potřebu částku cca 1.150 s tím, že vyživovací povinnost neleží jen a pouze na otci, ale též na matce.
Při zjišťování majetkových poměrů otce vyšel odvolací soud z dokazování provedeného nalézacím soudem, přičemž v rámci svého odůvodnění se vyjádřil k některým aspektům, vztahující se k této otázce. Namítá-li stěžovatelka, že majetkové poměry otce nebyly zjištěny řádně, podle náhledu Ústavního soudu je v tomto konkrétním případě podstatnou především ta skutečnost, že majetkové poměry otce byly zjištěny do míry, umožňující přiznat nezletilé dceři nadstandardně vysoké výživné, zajišťující uspokojení jejích zvýšených životních potřeb. Dlužno dodat, že stěžovatelka neuvedla, na uspokojení jakých konkrétních potřeb se nezletilé z přiznaného výživného nedostává.
Poukazuje-li stěžovatelka na to, že se jí nedostalo poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., nutno uvést, že toto nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatele stran údajně pro něj překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.
Ústavní soud má za to, že se odvolací soud s částečnou změnou výroku rozsudku soudu prvního stupně řádně vypořádal a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu