ECLI:CZ:US:2018:1.US.2288.18.1
sp. zn. I. ÚS 2288/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Claritty Wammes, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60/1788, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 19 Co 108/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejímu odvolání proti usnesení soudního exekutora ze dne 21. 3. 2018 č. j. 067 EX 23800/15-37 v části zavazující ji uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka na základě vykonatelného a pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2014 č. j. 19 C 219/2011-229 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015 č. j. 64 Co 131/2015-267 zahájila dne 19. 11. 2015 exekuční řízení, kterým se domáhala zaplacení částky 724 800 Kč s příslušenstvím, přisouzené jí ve sporu s Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016 č. j. 30 Cdo 5500/2015-296 byla odložena vykonatelnost exekučního titulu do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované. Následně byl exekuční titul rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 5500/2015-296 zrušen a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Usnesením soudního exekutora ze dne 21. 3. 2018 č. j. 067 EX 23800/15-37 proto byla exekuce zastavena a stěžovatelce v postavení oprávněné bylo uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí soudního exekutora potvrzeno s tím, že exekutor správně dovodil procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce.
Stěžovatelka zejména namítá, že nenese žádné procesní zavinění na tom, že exekuce musela být zastavena. Zcela oprávněně a důvodně podala exekuční návrh, když povinná nejednala v souladu se svými povinnostmi, které jí byly uloženy exekučním titulem. Podle stěžovatelky nese procesní zavinění stát. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, kterým byl zrušen exekuční titul, bylo vydáno za velmi zvláštních okolností, když bylo zjištěno, že předseda senátu 30 Cdo je bývalým poradcem žalovaného Ministerstva spravedlnosti, čímž se obsahově podivné rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci může vysvětlovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v těchto věcech by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
Jakkoliv lze chápat stěžovatelku, která vnímá rozhodnutí soudu jako nespravedlivé, Ústavní soud nemůže odhlédnout od celého kontextu případu, kdy stěžovatelka v důsledku procesního vývoje v průběhu exekuce přestala disponovat exekučním titulem. Ostatně s ohledem na odložení vykonatelnosti exekučního titulu bylo nutné s takovou možností a navazujícími důsledky vyplývajícími z konstrukce civilního procesního řízení počítat.
Poukazem stěžovatelky na nestandardní postup Nejvyššího soudu se Ústavní soud nezabýval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není předmětem projednávané ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu