ECLI:CZ:US:2018:1.US.2292.18.1
sp. zn. I. ÚS 2292/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Brože, MJur., insolvenčního správce se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 115/2018-B-495 ze dne 23. března 2018, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel jako insolvenční správce dlužníka Romana Čechmánka uplatnil námitku podjatosti vůči soudkyni insolvenčního soudu - Krajského soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci výše uvedeným rozhodnutím tuto námitku odmítl s tím, že insolvenční správce je oprávněn vznést námitku podjatosti pouze, pokud je účastníkem řízení, tedy pokud uplatňuje své právo, o kterém by soud rozhodoval, nebo pokud jde o incidenční spor. Stěžovatel jako insolvenční správce však v rámci řízení vystupoval pouze jako zvláštní procesní subjekt - orgán veřejné moci bez ústavě zaručených práv a svobod, který je při výkonu funkce podřízen insolvenčnímu soudu. Za tohoto stavu nebyl stěžovatel účastníkem řízení a nebyl oprávněn uplatnit námitku podjatosti.
2. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a porušení řady ustanovení ústavního pořádku. Tato porušení stěžovatel spatřoval v tom, že se soud nezabýval všemi jeho námitkami (konstatuje, že námitky směřují toliko vůči postupu soudkyně, což není pravda), nezabýval se podjatostí soudkyně ve vztahu k ostatním účastníkům řízení a nezohlednil, že ve hře je i vnímání justice ze strany veřejnosti. Podle stěžovatele je insolvenční správce oprávněn namítnout podjatost soudce, pokud její důvody spočívají ve vztahu k dlužníkům, věřitelům či věci. Insolvenční správce je prodlouženou rukou soudu, je ve dvojjediném postavení, které má přispět k průhlednosti a spravedlivosti insolvenčního řízení. Podle stěžovatele měl při výkladu občanského soudního řádu pomocí analogie dovodit, že i insolvenční správce je oprávněn vznést námitku podjatosti. Dále svou argumentaci podpořil i skutkovým tvrzením o vadách v postupu insolvenčního soudu.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím vrchního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Stěžovatel svou argumentaci vedl jednak rovině použití analogie legis při výkladu občanského soudního řádu, jednak v rovině ústavních záruk. K prvé rovině, tedy argumentaci možným výkladem občanského soudního řádu lze stručně uvést, že jde výlučně o otázku výkladu a aplikace předpisu podústavního práva. Ty by bylo možné hodnotit za protiústavní, jestliže výklad nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Tento závěr namístě není; vrchní soud svůj závěr odůvodnil s ohledem na znění podústavního předpisu, postavení insolvenčního správce v rámci řízení i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Zjevně tedy nejde o svévoli vrchního soudu a stěžovatel nijak nedoložil případný exces z doktrinálního či judikatorního náhledu na řešenou otázku.
5. Ve vztahu k výlučně ústavní rovině lze uvést, že řízení o ústavní stížnosti slouží k ochraně ústavně zaručených (subjektivních) práv a svobod stěžovatele [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nápravy porušení objektivního práva, jehož se stěžovatel v části dovolává, tak je možné dosáhnout pouze prostřednictvím ochrany jeho subjektivních práv, jsou-li nějaká; nejde totiž o actio popularis [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)].
6. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto ustanovení zaručuje soudní či jinou ochranu stanoveným způsobem k ochraně "svého práva", což je pojem širší než pojmy "základní práva a svobody podle Listiny" (čl. 36 odst. 2 Listiny) či "základní práva a svobody" (čl. 4 Ústavy). Záruka podle čl. 36 odst. 1 Listiny tedy slouží k ochraně práv i podústavní povahy. Rozdíl v tom, zda jde ve věci o soudní ochranu ústavně zaručených či jen práv podústavních, pak spočívá právě v rozsahu ústavního přezkumu.
7. Stěžovatel nezpochybňoval závěr vrchního soudu, podle něhož ve věci o právech stěžovatele krajský soud nerozhodoval. Není tedy dáno právo stěžovatele, jehož ochrany by se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhal. Za toho stavu platí dříve vyslovené závěry Ústavního soudu, podle nichž v insolvenčním řízení náleží ochrana základních práv a svobod především dlužníkovi a jeho věřitelům. Insolvenčnímu správci, který je z pohledu Ústavního soudu zvláštním orgánem veřejné moci, přísluší ochrana jeho základních práv při výkonu této funkce jen ve zcela omezeném rozsahu (má např. právo na odměnu za skončený případ). Při vlastním výkonu svých práv a povinností ve vztahu k soudu a účastníkům řízení však ochrany základních práv a svobod nepožívá, naopak této ochrany za určitých podmínek mohou účastníci požívat i proti insolvenčnímu správci [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 14/10 ze dne 1. 7. 2010 (N 133/58 SbNU 67; 241/2010 Sb.) či sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197)].
8. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí vrchního soudu vychází z těchto hledisek a na věc stěžovatele je přiléhavě uplatňuje, neshledal Ústavní soud žádné ústavně významné pochybení.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu