ECLI:CZ:US:2018:1.US.2317.17.1
sp. zn. I. ÚS 2317/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Mi., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 13 To 178/2017-1593, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 7. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 4. 2017, č. j. 1 T 101/2012-1582, bylo rozhodnuto tak, že se podle §83 odst. 1 písm. b) tr. z. a §330 odst. 1 tr. ř. stěžovateli J. M. prodlužuje zkušební doba z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 T 101/2012-807, kterým byl odsouzen za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. z., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. z. a neoprávněného držení platební karty podle §249 b) tr. z., k podmínečnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců s odkladem na zkušební dobu 30 měsíců, a to na dva roky.
Ke stížnosti státního zástupce rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že shora uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil a ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody, který mu byl uložen shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Praze vůbec nezkoumal schopnosti a možnosti stěžovatele splnit ve zkušební době uloženou povinnost nahradit podle svých sil způsobenou škodu. Tato povinnost přitom vyplývá jak z judikatury Nejvyššího soudu, tak i soudu ústavního (IV. ÚS 130/01). Stížnostní soud se vůbec nezabýval tím, z jakých důvodů stěžovatel nesplnil své povinnosti ve zkušební době, a to navzdory tomu, že stěžovatel v řízení před okresním soudem akcentoval své zdravotní potíže. Stejně tak se krajský soud nezabýval ani tím, zda stěžovatel měl po dobu trvání zkušební doby nějaké zaměstnání či jiný zdroj příjmů. Krajský soud tak nezjistil řádně skutkový stav.
Stěžovatel krátce po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody utrpěl vážný úraz, v jehož důsledku byl přes dva měsíce hospitalizován v nemocnici a následujících deset měsíců byl v domácím léčení a několikrát týdně dojížděl na rehabilitaci do Prahy. V době před úrazem se stěžovatel snažil sehnat práci, nicméně to se mu s ohledem na jeho kriminální minulost nepodařilo.
Krajský soud v napadeném usnesení odůvodnil přeměnu podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný také tím, že prodloužení zkušební lhůty v době, kdy odsouzený vykonává nepodmíněný trest odnětí svobody, je nelogické a zmatečné. Podle stěžovatele je prodloužení zkušební doby možné i v případě, že by se odsouzený po dobu prodloužené zkušení doby nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Důvodem tohoto náhledu je ta skutečnost, že i ve výkonu trestu odnětí svobody může odsouzená osoba podle svých sil hradit způsobenou škodu. Zákon nezakazuje prodloužit zkušební dobu ani osobám nacházejícím se ve výkonu trestu odnětí svobody.
Další námitka stěžovatele vychází z toho, že přeměna podmíněného trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody je v rozporu se smyslem a účelem trestu a porušením zásady ultima ratio. Jestliže stěžovatel po celou zkušební dobu vedl řádný život, je postup krajského soudu podle stěžovatele v rozporu s účelem trestu. Navíc žádný z poškozených ve zkušební době po stěžovateli škodu vůbec nevymáhal a po celou dobu zkušební doby proti němu nebyla vedena žádná exekuce. Soud tak trestá stěžovatele za nesplnění závazků, které po něm věřitelé vůbec nechtějí.
Z výše vyložených důvodů došlo podle náhledu stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
V projednávaném případě považuje Ústavní soud za podstatné zhodnocení toho, jak se krajský soud vypořádal s přeměnou podmíněného trestu na trest nepodmíněný. Konstatuje-li stěžovatel, že krajský soud nezjistil řádně skutkový stav, nelze mu dát za pravdu. Z napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud při hodnocení osvědčení pobytu stěžovatele na svobodě vzal v potaz jak dobu, po kterou byl stěžovatel hospitalizován po úraze v nemocnici (cca dva měsíce), tak i dobu, po kterou se nacházel v rekonvalescenci (cca deset měsíců). Toto období nepovažoval krajský soud za sporné a stěžovateli nevytkl, že by během této doby nepracoval či nesplácel dlužnou částku. Jinak však stížnostní soud nahlížel na období, kdy stěžovatel pracovat mohl a nečinil tak. Je sice pravdou, že po výkonu trestu odnětí svobody mohl mít stěžovatel problémy najít si práci v určitých pracovních odvětvích, nicméně je vyučený automechanik, bydlící ve středočeském kraji, tedy v lokalitě s nejnižší mírou nezaměstnanosti. Pokud by stěžovatel svůj záměr - pracovat a nahradit škodu - myslel vážně, práci by si našel, a to prakticky jakoukoliv. Krajský soud zcela správně poukázal na to, že povinnost splácet způsobenou škodu trvá u stěžovatele od ledna 2014, kdy odsuzující rozsudek nabyl právní moci. Stěžovatel žádnému z poškozených způsobenou škodu neuhradil, ani s tím nezapočal a poškozené ani nekontaktoval. Z toho důvodu nelze úvahu krajského soudu považovat za excesivní.
Namítá-li stěžovatel, že během zkušební doby vedl řádný život, neuvedl jediné kritérium, z něhož toto dovozuje (snad s výjimkou toho, že v rozhodném období nespáchal žádný trestný čin). Stejně tak nelze souhlasit s tím, že se stěžovatel snaží odpovědnost za neplacení náhrady škody přenést na poškozené, kteří po něm po návratu z výkonu trestu dlužnou částku nevymáhali.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2, písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu