ECLI:CZ:US:2018:1.US.2352.18.1
sp. zn. I. ÚS 2352/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 7 Tdo 338/2018-29, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 10 To 322/2017-363, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 5. 2017, č. j. 2 T 39/2016-334, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 5. 2017, č. j. 2 T 39/2016-334, byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Stěžovatel se měl podle obecných soudů deliktního jednání dopustit tím, že porušil pravidla obecné opatrnosti podle §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když jako jednatel spol. XX, pořádající dne 5. 9. 2015 zaměstnaneckou akci pro společnost XY, mj. jízdu zručnosti traktorem, neurčil konkrétní pravidla při provozování této aktivity, se kterými by měli možnost se její účastníci seznámit, tudíž nemohl dodržování těchto pravidel ani kontrolovat, v důsledku čehož došlo k tomu, že při této akci řídily k tomuto účelu připravený traktor osoby v této činnosti zcela nezkušené, které s sebou do kabiny jako spolujezdce braly i děti mladší 15 let a uvedeného dne kolem 19:00 hod., když traktor řídila L. S. R., které umožnil již odsouzený R. H., aby do traktoru nastoupily i nezletilé děti a před odjezdem traktoru se nepřesvědčil, zda byly řádně zajištěny jeho dveře proti otevření, došlo k tomu, že nezletilý A. S., sedící na pokyn odsouzeného R. H. na sedátku vlevo vedle řidičky, vypadl levými dveřmi traktoru na zem a utrpěl závažná poranění s dobou léčení přesahující šest týdnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2017, č. j. 10 To 322/2017-363, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel má v podané ústavní stížnosti za to, že v řízení před soudem prvního stupně byl zkrácen na svém právu na obhajobu. První hlavní líčení bylo nařízeno na 26. 7. 2016. Z tohoto termínu se stěžovatel řádně omluvil a souhlasil s provedením hlavního líčení ve své nepřítomnosti a zároveň požádal o možnost být vyslechnut později. Na hlavní líčení konané dne 29. 9. 2016 se stěžovatel řádně dostavil a k věci vypovídal, přičemž následně byl rozhodnutím soudu prvního stupně zproštěn viny.
Po rozhodnutí Krajského soudu v Praze byla věc vrácena soudu prvního stupně, který nařídil tři termíny hlavního líčení, a to 11. 5. 2017, 18. 5. 2017 a 23. 5. 2017. Z důvodu nařízení tří termínů pro hlavní líčení učinil obhájce stěžovatele telefonicky dotaz k soudu prvního stupně, z jakého důvodu byly nařízeny tři termíny hlavního líčení. Obhájci stěžovatele bylo zaměstnankyní soudu sděleno, že tři termíny byly nařízeny pro případ, že by došlo opět ke zdravotní indispozici stěžovatele, a že si z nich lze libovolně vybrat. Vzhledem k tomu, že na straně stěžovatele vznikla zdravotní indispozice a rovněž vyvstala možnost kolize obhájce stěžovatele s jiným řízením, požádal dne 9. 5. 2017 obhájce telefonicky zaměstnankyni soudu o "posunutí" termínu hlavního líčení, a to na 23. 5. 2017. Následujícího dne, tedy 10. 5. 2017, byl obhájci stěžovatele doručen přípis samosoudce, kde bylo sděleno, že tři termíny hlavního líčení měly být nařízeny proto, aby se v případě objektivních důvodů, pro které by nemohlo být hlavní líčení provedeno již dne 11. 5. 2017, nemuselo znovu obesílat s tím, že tyto termíny nebyly sděleny k výběru kanceláře obhájce stěžovatele. Předseda soudu obhájce upozornil, že soud není povinen přizpůsobovat data hlavního líčení obviněnému a jeho obhájci. Ze strany obhájce stěžovatele bylo obratem požádáno o odročení hlavního líčení z 11. 5. 2017 ze zdravotních důvodů stěžovatele a jeho plánované hospitalizace. Zároveň obhájce stěžovatele požádal o konání hlavního líčení dne 23. 5. 2017 s tím, že v případě prodloužení hospitalizace a pracovní neschopnosti stěžovatele by tento souhlasil s realizací hlavního líčení bez jeho přítomnosti dne 23. 5. 2017. Dne 22. 5. 2017 bylo obhájci stěžovatele doručeno sdělení, v němž předseda senátu konstatoval, že hlavní líčení ve věci proběhlo dne 18. 5. 2017 a dne 23. 5. 2017 se tak již konat nebude.
Stěžovatel vytýká nalézacímu soudu to, že teprve dne 22. 5. 2017 mu bylo dáno na vědomí, že se dne 18. 5. 2017 konalo hlavní líčení. Z protokolu z hlavního líčení vyplývá, že stěžovatel ani obhájce nebyli přítomní a nebyli z jednání řádně omluveni. Stěžovatel naopak ve svém návrhu zastává stanovisko, že z líčení omluven byl. Příslušný okresní soud nerespektoval jednak jeho právo na obhajobu a jednak jeho zdravotní stav. Stěžovatel nebyl podle svého sdělení schopen se účastnit hlavního líčení nařízeného na 18. 5. 2017 ze zdravotních důvodů, neboť byl hospitalizovaný a nedal souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. K hlavnímu líčení nebyli předvoláni ani stěžovatelem navržení svědci, přičemž s touto skutečností se obecné soudy řádně nevypořádaly.
Další pochybení spatřuje stěžovatel v postupu Nejvyššího soudu, který rozhodl o podaném dovolání mimo veřejné zasedání. Okresní soud v Kolíně zaslal stěžovateli dotaz, zda souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Stěžovatel reagoval sdělením, že trvá na své účasti při projednání dovolání.
Nejvyšší soud se podle stěžovatele řádně nevypořádal i s tím, že v trestním řízení byl nezákonně připuštěn důkaz listinou ze dne 16. 12. 2015. Tou měl stěžovatel sdělit Policii ČR, že provozní řád neexistující a neprovozované atrakce neexistuje. Tento důkaz listinou nelze podle stěžovatele použít v jeho trestním stíhání, neboť to bylo zahájeno až usnesením policejního orgánu ze dne 8. 2. 2016. Navíc, předmětný důkaz je pouze komunikací společnosti, pravděpodobně sekretářky, bez podpisu stěžovatele, který o jeho odeslání nevěděl.
Na základě shora uvedeného má stěžovatel za to, že shora popsanými skutečnostmi zasáhly obecné soudy do jejich základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že námitkou zásahu do práva na obhajobu se dostatečně zabýval již příslušný okresní soud. Ten podrobně shrnul dosavadní procesní postup ve věci, a to s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu stěžovatele. To ostatně vyplývá i z jeho tvrzení obsaženého v ústavní stížnosti, podle něhož k nařízení tří hlavních líčení došlo pro případ, že by se dostal do zdravotní indispozice. Podle náhledu Ústavního soudu nemohl stěžovatel z procesního postupu okresního soudu nabýt dojmu, že jsou mu tři termíny hlavního líčení dány na výběr, a to navzdory tvrzení, že mu tuto skutečnost údajně sdělila zaměstnankyně soudu.
Smyslem a účelem stanovení tří termínů hlavního líčení bylo nepochybně předejít tomu, aby stěžovatel, potýkající se se zdravotními problémy, nemusel být opětovně obesílán k dalšímu hlavnímu líčení, čímž by docházelo k prodlužování trestního řízení. Pokud by stěžovateli byly dány tři termíny hlavního líčení na výběr, bylo by to též značně nelogické. Hypoteticky vzato, jestliže by si stěžovatel kupříkladu vybral termín 23. 5. 2017 a shodou okolností opět onemocněl, míjel by se procesní postup soudu účinkem a došlo by ke zmaření hned tří termínů hlavního líčení. Příslušný soudce okresního soudu se tak snažil toliko skloubit požadavek na efektivní trestní řízení s nejistým zdravotním stavem stěžovatele. Jinými slovy řečeno, účelem nařízení tří termínů hlavního líčení bylo to, aby se stěžovatel mohl dostavit k hlavnímu líčení, jakmile mu to jeho zdravotní stav dovolí. Tato skutečnost vyplývá nepochybně též z přípisu soudu ze dne 10. 5. 2017.
Opodstatněnost úvahy soudu prvního stupně se naplnila hned 11. 5. 2017, tedy při prvním termínu hlavního líčení, kdy na straně stěžovatele vznikla zdravotní indispozice, o níž byl soud informován dne 10. 5. 2017. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se v souvislosti s nastalou situací uvádí, že stěžovatel byl ošetřen až dne 11. 5. 2017, přičemž hospitalizován nebyl. K termínu hlavního líčení konaného dne 18. 5. 2017 stěžovatel uvedl, že byl hospitalizován a nedal souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho účasti. Tato skutečnost však z napadených rozhodnutí nevyplývá a stěžovatel se v ústavní stížnosti v souvislosti se svým tvrzením neodkazuje na žádný doklad, jenž by jeho tvrzení potvrzoval (typicky např. lékařskou zprávu či neschopenku).
Argumentace stěžovatele rovněž neodpovídá zavedené soudní praxi (což muselo být jeho zástupci, jakožto právnímu profesionálovi známo) a zásadě efektivnosti a hospodárnosti trestního řízení. Z jeho povahy plyne, že stanovení data hlavního líčení je autoritativně určováno soudem, nikoliv účastníkem. Podle náhledu Ústavního soudu nelze též přehlédnout, že stěžovatel byl slyšen v hlavním líčení již 29. 9. 2016 a nelze tak uzavřít, že by mu nebyla dána možnost se k věci vyjádřit.
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, lze zcela odkázat na ustanovení §265r odst. 1, písm. a) tr. ř., podle něhož může Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání tehdy, pokud dovolání odmítá.
Napadá-li stěžovatel tu skutečnost, že obecné soudy použily listinu ze dne 16. 12. 2015 jako důkaz, má Ústavní soud za to, že se s touto námitkou vypořádal ústavně konformním způsobem již Krajský soud v Praze (srov. str. 7 a 8 napadeného usnesení).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu