ECLI:CZ:US:2018:1.US.2355.18.1
sp. zn. I. ÚS 2355/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti I. F., zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1059/1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2018 č. j. 12 To 417/2017-651, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byl na základě odvolání obžalovaného M. N. zrušen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 7. 2017 č. j. 2 T 46/2017-509, jímž byl obžalovaný uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, a stíhání obžalovaného bylo zastaveno podle §223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §11 odst. 2 písm. b) trestního řádu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do jejího práva na účinné vyšetřování.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení poškozené, které mělo být v důsledku jednání obžalovaného M. N. způsobeno zranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví. Krajský soud v Praze zastavil trestní stíhání obžalovaného z důvodu překážky věci rozhodnuté, neboť stíhání, které bylo pro stejný skutek proti obžalovanému vedeno v Rakouské republice, bylo Státním zastupitelstvím Salzburk dne 30. 3. 2016 zastaveno.
Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením znemožnil, aby v dané věci proběhlo řádné a adekvátní trestní vyšetřování nehody, v jejímž důsledku utrpěla těžkou újmu na zdraví, resp. aby dosud uskutečněné vyšetřování resultovalo v rozhodnutí založeném na řádných skutkových zjištěních. Uvádí, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, na níž poukazoval ve svém odvolání obžalovaný, je pro daný případ nepřiléhavá. Vyjadřuje své přesvědčení, že rozhodnutí Státního zastupitelství Salzburk nevycházelo z řádného a důkladně provedeného vyšetřování, a připomíná, že rakouské orgány sdělily, že "přesný průběh nehody nebyl rekonstruován". Stěžovatelka dále namítá, že v rakouském trestním řízení nedošlo k trestnímu stíhání obžalovaného v intencích srovnatelných s trestním stíháním, jak je upraveno v českém trestním řádu, takže ani rozhodnutí rakouských orgánů není svými účinky srovnatelné s rozhodnutím o zastavení trestního stíhání podle českého trestního řádu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy ostatních soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci však neshledal.
Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14). Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci k porušení práva stěžovatelky na porušení účinného vyšetřování nedošlo.
Za klíčovou pro posouzení projednávané věci považuje Ústavní soud otázku, zda v rámci trestního řízení provedeného rakouskými orgány došlo k důkladnému vyšetřování nehody, při níž stěžovatelka utrpěla zranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví. To ostatně vyplývá i z rozhodnutí velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 29. 6. 2016 ve věci trestního řízení proti Piotru Kossowskimu, C-486-14, na něž stěžovatelka odkazuje a ze kterého vyplývá, že zásada ne bis in idem zakotvená v čl. 54 Úmluvy o provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985 mezi vládami Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích se neuplatní, pokud lze z rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání dovodit, že k ukončení přípravného řízení došlo bez důkladného vyšetřování. V uvedené věci Soudní dvůr Evropské unie svůj závěr, že k takovému důkladnému vyšetřování nedošlo, dovodil z absence výslechu poškozeného a případného svědka.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že v daném případě rakouské orgány neprovedly důkladné vyšetřování. Krajský soud v Praze v napadeném usnesení citoval část z rozhodnutí Státního zastupitelství Salzburk z 18. 4. 2016 sp. zn. 52 BAS 448/2016s-3, v němž se uvádělo, že "obviněný i oběť podali oba své výpovědi, že byli vždy tím druhým zezadu sraženi, svědci nehody nemohli být policií vypátráni a ani od obou zúčastněných nebyli žádní svědci uvedeni, vyšetřování bylo proto nutné zastavit v pochybnostech." Z uvedeného je zřejmé, že rakouské orgány řádně vyslechly i stěžovatelku a že v době jimi prováděného řízení neměly k dispozici žádné svědecké výpovědi či jiné důkazy, na jejichž základě by bylo možné odstranit rozdíly ve výpovědích stěžovatelky a M. N., proti němuž bylo stíhání vedeno.
Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit v tom, že závěr o neefektivním vyšetřování lze dovodit ze závěru rakouských orgánů, že "přesný průběh nehody nebyl rekonstruován". Tento závěr se jeví pouze jako logický důsledek zmíněné absence důkazů potřebných ke spolehlivému zjištění rozhodných skutečností, neboli jím byla vyjádřena existence pochybností o důvodnosti dalšího stíhání M. N., jež musela vést k zastavení jeho trestního stíhání.
Jako opodstatněnou Ústavní soud nevyhodnotil ani námitku stěžovatelky, že rozhodnutí rakouských orgánů není svými účinky srovnatelné s rozhodnutím o zastavení trestního stíhání podle českého trestního řádu, tudíž nemůže představovat důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 2 písm. b) trestního řádu. V napadeném usnesení totiž Krajský soud v Praze na č. l. 6 zdůraznil, že rakouská strana výslovně vyloučila, že by uvedené rozhodnutí Státního zastupitelství Salzburk bylo možno považovat za rozhodnutí, které v Rakouské republice nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Ústavní soud proto uzavírá, že Krajský soud v Praze za daných okolností neměl důvod pochybovat o efektivitě trestního stíhání vedeného v Rakouské republice ani o tom, že rozhodnutí rakouských orgánů představuje překážku věci rozhodnuté. Jeho závěr o nutnosti zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 2 písm. b) trestního řádu se proto jeví jako důvodný. Nelze tedy konstatovat, že by v posuzovaném případě došlo k zásahu do práva na provedení účinného vyšetřování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu