ECLI:CZ:US:2018:1.US.2360.18.1
sp. zn. I. ÚS 2360/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. dubna 2018 č. j. 59 Co 53/2018-191, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhovala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku uvedeného v záhlaví. Namítala, že jím bylo porušena její základní právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 0 P 68/2017-156 a 14 P a Nc 104/2017 v řízení o návrhu matky (nyní stěžovatelky) na zvýšení výživného s účinností od 1. září 2017 zvýšil výživné otci R. T. na nezletilou dceru na částku 3 500 Kč měsíčně.
3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání otec nezletilé. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ústavní stížností napadeným rozhodnutím, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že otci s účinností od 1. září 2017 stanovil výživné na nezletilou dceru na částku 2 500 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s napadeným rozhodnutím, neboť podle jejího názoru nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud údajně nezjistil správně skutkový stav ohledně skutečného majetku otce, když nevzal v úvahu nákup nemovitostí a osobních vozidel. Neměl přisvědčit tvrzení otce nezletilé, že nemovitosti nakoupil z části za peníze, které mu zapůjčili rodinní příslušníci, a měl vzít v úvahu, že ze svých příjmů hradí rekonstrukci těchto nemovitostí. Svá tvrzení ohledně majetkové situace otec nezletilé nedoložil a soud po něm doklady nepožadoval. Stěžovatelka odkazuje na nálezovou judikaturu ústavního soudu týkající se zjišťování životní úrovně rodičů pro účely stanovení vyživovací povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
8. S ohledem na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není důvod pochybovat o tom, že tento soud z těchto principů vycházel. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
9. Z provedených důkazů odvolací soud zjistil, že otec nezletilé z vlastního rozhodnutí rozvázal pracovní poměr, začal podnikat a jeho příjmy jsou nyní o něco nižší, což soud vedlo k závěru, že je pro účely stanovení výživného nutné vycházet z jeho dřívějšího vyššího příjmu ze zaměstnání. Po zhodnocení jeho oprávněných výdajů, životních poměrů a aktuálních nároků na zabezpečení potřeb nezletilé odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvého stupně v tom smyslu, že došlo ke změně poměrů, která koresponduje s potřebou zvýšení dosavadního výživného na částku 2 500 Kč měsíčně. V odůvodnění pak soud zhodnotil otcovu životní úroveň, včetně nákupu nemovitosti v neutěšeném stavu a vlastnictví tří starších vozidel.
10. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
11. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími orgány, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
12. Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu