ECLI:CZ:US:2018:1.US.2369.18.1
sp. zn. I. ÚS 2369/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti G. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 640/45, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 44 T 50/2015 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 6 To 182/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2015 č. j. 44 T 50/2015-384, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 6 To 111/2016. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy nesprávně a nedostatečně hodnotily důkazy jím předložené v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Jde konkrétně o prohlášení, které učinili svědci I. M. a V. Č. na Ukrajině u notářky a které podle jeho názoru svým obsahem vyvrací předchozí závěr soudů prvního i druhého stupně o účelovosti jeho výpovědi. Trestní soudy podle něj pominuly význam doložky připojené k prohlášení obou uvedených svědků, jež dokazuje, že tato prohlášení nejsou zfalšovaná. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy měly tato prohlášení považovat za hodnověrný důkaz. Neztotožňuje se ani s neochotou soudu druhého stupně předvolat oba svědky k výslechu do České republiky.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že trestní soudy přistupovaly k prohlášením, které učinili svědci I. M. a V. Č. u notářky na Ukrajině, jako k listinnému důkazu; tuto skutečnost Městský soud v Praze výslovně v napadeném usnesení uvedl (č. l. 2). Městský soud v Praze dále zcela správě poukázal na skutečnost, že notářka potvrdila toliko pravost podpisu obou osob, z čehož nelze nijak usuzovat, že by obsah těchto prohlášení měl být věrohodný. Za opodstatněný lze konečně považovat i závěr Městského soudu v Praze, že takový listinný důkaz nelze při posuzování návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení považovat za rovnocený svědeckým výpovědím uvedených osob, které by vypovídaly pod sankcí za křivou svědeckou výpověď.
Za zásadní faktor, který byl podkladem pro závěr trestních soudů, že nejsou splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení, lze považovat obsah uvedených prohlášení předložených stěžovatelem. Svědci I. M. a V. Č. v těchto prohlášeních popsali průběh jedné schůzky, které se společně s nimi účastnil i stěžovatel a dvě další osoby, a uvádějí, že byli přesvědčeni, že v dané věci jde o manipulaci s humanitární pomocí pro Ukrajinu a nikoli s neokolkovanými cigaretami, což v průběhu původního řízení na svou obhajobu uváděl i sám stěžovatel.
Obvodní soud pro Prahu 1 však v napadeném usnesení podrobně připomněl důkazy, jimiž byla v původním řízení spolehlivě prokázána vina stěžovatele za přechovávání neokolkovaných tabákových výrobků a manipulaci s nimi společně s dalšími osobami. Vedle svědeckých výpovědí a listinných důkazů poukázal Obvodní soud pro Prahu 1 i na výsledky sledování osob a věcí a na záznamy o telekomunikačním provozu, které jednoznačně vyvrátily obhajobu stěžovatele.
Oba trestní soudy následně shodně konstatovaly, že prohlášení předložená stěžovatelem představují pouze tvrzení dalších osob, které se na předmětné trestné činnosti podílely společně s ním, přičemž jde o opakování verze prezentované stěžovatelem v původním řízení, která však byla - jak již bylo uvedeno - spolehlivě vyvrácena jinými důkazy. Městský soud v Praze navíc správně upozornil, že obsah uvedených prohlášení v kontextu s výpovědí stěžovatele svědčí o tom, že I. M. ani V. Č. stěžovatele vůbec neznali a ani s ním o zásilce nehovořili, tudíž nemohli mít povědomí o tom, jak byl stěžovatel zapojen do předmětného obchodu s neokolkovanými cigaretami, s jakými informacemi byl seznámen a jaké jiné kroky v tomto obchodu činil.
Jestliže stěžovatel poukazuje na neochotu Městského soudu v Praze oba svědky předvolat s využitím institutů mezinárodní justiční spolupráce, přehlíží přitom zásadní skutečnost, na kterou Městský soud v Praze upozornil a která jednoznačně vyplývá z prohlášení uvedených osob, totiž že tito svědci vyjádřili neochotu být dále v této věci slyšeni. Nadbytečnost snahy oba svědky předvolat dále vyplývá z nízké relevance obsahu jejich prohlášení, resp. z nemožnosti reálně ovlivnit hlavní skutkové závěry, na nichž bylo odsouzení stěžovatele založeno.
Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry trestních soudů, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť předložené důkazy nebyly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, lze proto považovat za zcela opodstatněné a dostatečně odůvodněné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu