ECLI:CZ:US:2018:1.US.237.18.1
sp. zn. I. ÚS 237/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti NEMOS SOKOLOV s.r.o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupené Mgr. Petrou Soukupovou, advokátkou se sídlem Závodní 391/96C, Karlovy Vary, proti výrokům II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 č. j. 69 Co 307/2017-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení výroků II. a IV. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 10 C 64/2012-210 zamítl žalobu žalobce o zaplacení částky 732 120 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované (dále jen "stěžovatelka") na nákladech řízení částku 108 843,13 Kč (výrok II.) a českému státu na nákladech řízení - znalečném částku 31 756,50 Kč (výrok III.). Obvodní soud dovodil, že stěžovatelka neporušila žádnou právní (ani prevenční) povinnost, v důsledku níž by vznikla na její straně odpovědnost za škodu na zdraví žalobce.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu obvodního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud poukázal na to, že žalobce měl v souzené věci (sice) neúspěch a stěžovatelce by tak měla náležet náhrada nákladů řízení, avšak vzhledem k podrobněji v odůvodnění popsaným okolnostem případu jsou pro nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce dány důvody hodné zvláštního zřetele, neboť opak by pro žalobce znamenal nepřiměřeně přísné opatření. Městský soud přihlédl i k tomu, že žalobce je v důsledku úrazu v částečném invalidním důchodu, jeho výdělkové možnosti jsou tak omezeny a bylo by vůči němu nepřiměřeně přísné, aby hradil stěžovatelce, v jejíchž prostorách k úrazu došlo, nikoli malé náklady řízení; nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce se jejích majetkových poměrů přitom nijak výrazně nedotkne. Odvolací soud proto uzavřel, že podmínky pro mimořádný postup podle §150 o. s. ř. jsou v souzené věci splněny a uvedený postup je namístě.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě shrnula podmínky její přípustnosti, jakož i obsah a odůvodnění napadeného rozsudku. Ve vztahu k důvodnosti ústavní stížnosti poukázala na to, že aplikace §150 o. s. ř. musí být pečlivě zkoumána a váže se pouze na výjimečné případy; stěžovatelka připomněla judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně se domnívá, že aplikace §150 o. s. ř. vykazuje znaky libovůle, odůvodnění je "paušální a mechanické" a chybí mu přesvědčivost. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje také v tom, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení změnil a nikoli zrušil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky s napadenými výrokovými částmi a s jejich odůvodněním v rozsudku Městského soudu v Praze, jež se týkají nákladů řízení.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV, ÚS 777/12, I. ÚS 195/13, III. ÚS 1862/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí civilního soudu neshledal nic, co by odporovalo v judikatuře uváděným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho úvahy sice stručně, ale dostatečně přesvědčivě vysvětluje. Namítá-li stěžovatelka, že městský soud nedostatečně (pouze paušálně a mechanicky) odůvodnil aplikaci moderačního práva, podle Ústavního soudu odůvodnění jeho rozhodnutí svědčí o opaku. Městský soud zvážil okolnosti případu a v odůvodnění vyložil, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Na aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. upozornil odvolací soud účastníky řízení na jednání konaném dne 18. 10. 2017 (srov. Protokol o jednání před odvolacím soudem - č. l. 249), přičemž zástupce stěžovatelky se k tomu nevyjádřil. Již z tohoto důvodu na souzenou věc nedopadá stěžovatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07, neboť oběma účastníkům řízení byl dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Tuto možnost, jak vyplývá z uváděného protokolu, však využil pouze žalobce.
Ústavní soud tak žádné porušení ústavně zaručených práv neshledal. Připomíná, že postup v soudním řízení (včetně rozhodování o nákladech řízení), zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu