ECLI:CZ:US:2018:1.US.2400.18.1
sp. zn. I. ÚS 2400/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Matildy Kohoutové, zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 61/2008-25 ze dne 31. května 2018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 58 Ad 1/2017-62 ze dne 25. ledna 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České správy sociálního zabezpečení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce byl v řízení před orgány správy sociálního zabezpečení přiznán invalidní důchod od 27. 7. 2016. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka brojila žalobou, již krajský soud zamítl. Podle soudu stěžovatelka žádala o přiznání invalidního důchodu od skončení výplaty dávky nemocenského pojištění, tj. od 27. 7. 2016. Její žádostí byla správa sociálního zabezpečení vázána a plně jí vyhověla, naříkané rozhodnutí tudíž nebylo nezákonné. Nad rámec uvedeného se soud zabýval i tím, zda byl věcný důvod přiznat stěžovatelce důchod k dřívějšímu datu. V tomto ohledu soud shledal odborné závěry o míře poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky za plně dostačující, neboť bylo zjištěno, že stěžovatelka do žádosti o přiznání invalidního důvodu vykonávala práci, jejíž pracovní podmínky vyhovovaly zdravotním obtížím stěžovatelky. Nebyl tedy důvod pro závěr o poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky.
2. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Dospěl k závěru, že ze znaleckých posudků plyne jednoznačné zjištění závěr o vzniku invalidity k 10. 6. 2016, nikoliv již v roce 2007. Dále se soud odmítl zabývat otázkou vázanosti správy sociálního zabezpečení žádostí stěžovatelky, neboť ji s ohledem na skutkový stav považoval za akademickou.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že obecné soudy pominuly absenci jakékoliv změny jejího zdravotního stavu od roku 2007. Stěžovatelka tedy byla již od roku 2007 invalidní. Závěr o přiznání důchodu od 27. 7. 2016 je v rozporu s právními předpisy a skutečným stavem věci. Obecné soudy mechanicky vycházely ze závěrů posudkové komise, aniž by posoudily soulad těchto závěrů se skutečným stavem. Hodnocení zaměstnání stěžovatelky jako významného kritéria pro přiznání důchodu pak není úkolem posudkového lékaře, ale soudu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Pro posouzení věci je zásadní skutkový závěr krajského soudu, podle něhož stěžovatelka žádala o přiznání invalidního důchodu od 27. 7. 2016. Tento závěr Ústavní soud nemůže, s výhradou vlastního dokazování, sám přehodnotit, ale pouze přezkoumat co do jeho úplnosti a přesvědčivosti. Pro takový postup v nynější věci však není důvod, neboť sama stěžovatelka tuto skutečnost nijak nezpochybňuje. V řízení tedy nebylo vůbec zpochybněno zjištění, že stěžovatelce byl ze strany správy sociálního zabezpečení přiznán invalidní důchod právě tak, jak žádala.
6. Za toho stavu zjevně nemohlo dojít k zásahu do jejího práva podle čl. 30 odst. 1 Listiny na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci: zásahem je totiž třeba rozumět každé jednání veřejné moci, které dopadá do oblasti chráněné některým z ústavně zaručených práv a realizaci tohoto práva či svobody jednotlivcem znemožňuje nebo znesnadňuje. Práva, na rozdíl od svobod, jsou přitom zpravidla spojena s určitou procedurou uplatnění. Je pak nasnadě, že přiznání práva na hmotné zabezpečení v uplatněném rozsahu, je výkonem tohoto práva, který není ze strany veřejné moci jakkoliv znemožněn či znesnadněn.
7. K zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu by pak mohlo dojít, pokud by správní soudy nerozhodovaly o její žalobě, resp. kasační stížnosti stanoveným způsobem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tato porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že soudy nesprávně zhodnotily skutkové okolnosti vypovídající o zdravotních obtížích stěžovatelky v letech 2007 až 2015. Stěžovatelka se však nijak konkrétně nevymezila vůči nosným důvodům rozhodnutí krajského soudu, podle něhož invalidní důchod nemohl být stěžovatelce přiznán za dobu předcházející 27. 7. 2016, neboť o to sama nežádala a správa sociálního zabezpečení byla její žádostí vázána. Za toho stavu je polemika se skutkovými zjištěními a na ně navazujícími odbornými medicínskými závěry k období před rokem 2016 nadbytečná, neboť jejich hodnocení by mělo smysl pouze tehdy, byly-li by pro rozhodnutí věci právně významné. To však není, pokud správa sociálního zabezpečení nemohla rozhodnout jinak.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu