ECLI:CZ:US:2018:1.US.2427.17.1
sp. zn. I. ÚS 2427/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Drlíka a 2) Mgr. Ivany Drlíkové, zastoupeni JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem Veselá 238/39, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. 7 C 52/2005-241 ze dne 22. 5. 2014, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 287/2014-291 ze dne 12. 10. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 968/2017-334 ze dne 29. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojili stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiloženého podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelů, jejímž prostřednictvím se domáhali po žalovaných Ing. Milanu Kopcovi a Lence Kopcové zaplacení částky 155 000 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o část zálohy na kupní cenu nemovitostí, kterou stěžovatelé vyplatili žalovaným v rámci smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 2. 8. 2004 a která jim poté, co zanikly právní účinky předmětné smlouvy, nebyla vrácena.
Okresní soud Brno - venkov napadeným rozsudkem č. j. 7 C 52/2005-241 ze dne 22. 5. 2014 podané žalobě částečně vyhověl, když žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 118 170 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ohledně částky 36 830 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť shledal důvodným nárok žalovaných na náhradu škody dle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, která jim vznikla v důsledku toho, že stěžovatelé zmařili uzavření kupní smlouvy v určené lhůtě. Ve výroku III. nalézací soud pak rozhodl o tom, že se stěžovatelům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným.
Ačkoliv stěžovatelé byli v řízení z větší části procesně úspěšní, nalézací soud v tomto případě dovodil, že byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). Důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu citovaného ustanovení spatřoval v okolnostech předcházejících spornému řízení, maje za to, stěžovatelé se vůči žalovaným zachovali způsobem, který se neshoduje s odpovědným a solidním přístupem při sjednávání smlouvy. Soud jmenovitě přihlédl k tomu, že stěžovatelé s žalovanými dne 2. 8. 2004 uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, přestože již v té době museli alespoň tušit, že nebude jednoduché, vzhledem ke ztrátě zaměstnání stěžovatele, získat úvěr na úhradu kupní ceny prodávaných nemovitostí. V řízení navíc netvrdili a neprokazovali, že by vyvinuli nějakou snahu o jeho získání, aby tak mohli dostát povinnostem vyplývajícím pro ně z uzavřené smlouvy. Namísto toho několik dní po uzavření smlouvy od této neplatně odstoupili. Daný krok učinili poté, kdy o prodeji nemovitostí jednali téměř dva měsíce a v této souvislosti uzavřeli s žalovanými postupně několik smluv. Jelikož tak stěžovatelé svým neodpovědným chováním dostali žalované do nelehké situace, která se projevila i majetkovými škodami, nepovažoval soud prvního stupně za spravedlivé přiznat jim náhradu nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 16 Co 287/2014-291 ze dne 12. 10. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.), načež žádné z procesních stran nepřiznal náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali stěžovatelé posléze dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 968/2017-334 ze dne 29. 5. 2017 odmítl s odůvodněním, že neobsahuje všechny náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. Pouhá polemika stěžovatelů s postupem soudu aplikujícím ustanovení §150 o. s. ř. zákonem stanovená kritéria podle dovolacího soudu nesplňuje. V části, v níž dovolání směřovalo proti zamítnutí žaloby ohledně částky 36 830 Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud pak toto vyhodnotil jako objektivně nepřípustné, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
S popsaným výsledkem řízení se stěžovatelé neztotožnili. V ústavní stížnosti tvrdili, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaným svědčí právo na náhradu škody dle §420 odst. 1 občanského zákoníku, je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatelé dále vyjádřili přesvědčení, že právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů nemůže být řešeno obecnými soudy v rozporu s platnou právní úpravou, čímž míní ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., v rozporu s principem právní jistoty a zásadami právního státu. Podle stěžovatelů nesprávná aplikace podústavního práva v dané věci odporuje principům spravedlnosti. Obecné soudy svá rozhodnutí navíc řádně neodůvodnily a nevypořádaly se s jejich námitkami způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Tímto svým postupem založily nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a také jejich protiústavnost. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkali, že se zabýval toliko formální dostatečností podaného dovolání, aniž by vzal "na zřetel okolnosti individuálního případu". Stěžovatelé trvali na tom, že v dovolání konkrétně vymezili, v čem se odvolací soud odchýlil od judikatorní praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, což dovolací soud zcela pominul.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ. Eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě projednávané ústavní stížnosti naplněny nebyly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy velmi podrobně posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatelé zastávají v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejich základních práv.
Z ústavněprávního hlediska plně obstojí rovněž rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech prvostupňového řízení. Jak si Ústavní soud ověřil, toto se zakládá na pečlivém uvážení všech okolností předmětného případu a nevybočuje ze standardního výkladu a aplikace §150 o. s. ř., resp. pravidel spravedlivého procesu, které by Ústavní soud považoval za nezbytné korigovat. Výrok o nákladech řízení nalézací soud - stejně jako posléze soud odvolací - neopomněl též řádně a logicky odůvodnit.
Ústavní soud nesdílí konečně ani výhrady stěžovatelů vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv neprokázali. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Dlužno dodat, že za jiných okolností by ve vztahu k výroku II. rozsudku Okresního soudu Brno - venkov č. j. 7 C 52/2005-241 ze dne 22. 5. 2014 a příslušné části potvrzujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 287/2014-291 ze dne 12. 10. 2016 byl Ústavní soud nucen přistoupit k odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jako ze zákona nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů proti těmto rozhodnutím, nelze totiž považovat za poslední procesní prostředek k ochraně jejich práv dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jelikož se však stěžovatelé řídili nepřesným poučením krajského soudu, Ústavní soud podrobil ústavnímu přezkumu i shora zmiňované části rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu