ECLI:CZ:US:2018:1.US.2433.18.1
sp. zn. I. ÚS 2433/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., Bolzanova 1, Praha 1, proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v odložení podnětu k trestnímu stíhání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 7. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala jednak určení, že policejní orgán i státní zastupitelství odložením trestního oznámení porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces a jednak se domáhala vydání příkazu orgánům činným v trestním řízení, podle něhož by tyto byly povinny dotčenou věc řádně vyšetřit, shromáždit všechny potřebné důkazy a vyslechnout svědky, zjistit skutkový stav bez rozumných pochybností a poté vydat nové rozhodnutí v souladu s trestní řádem a ústavním pořádkem ČR.
II.
Dne 23. 8. 2017 podala stěžovatelka trestní oznámení na pana B. V. Vyrozuměním Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 21. 12. 2017, č. j. KRPH-78173-8/ČJ-2017-050080, bylo k jejímu podání sděleno, že ve věci nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. Z předloženého vyrozumění se podává, že orgány činné v trestním řízení se v minulosti zabývaly již třemi trestními oznámeními stěžovatelky v této věci, přičemž vždy došlo k odložení věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla důvody, pro které má za to, že došlo ke spáchání trestného činu a kdo je jeho pachatelem. Stejně tak uvedla podle jejího mínění nové skutečnosti, jimiž se orgány činné v trestním řízení řádně nezabývaly - zde poukázala především na znalecký posudek Ing. Aleny Drvotové. Orgánům činným v trestním řízení byla známa cela řada důkazů podstatných pro hodnocení tohoto případu, ty se však jimi podle stěžovatelky řádně nezabývaly.
V poučení o opravných prostředcích byla stěžovatelka informována o tom, že jelikož nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání podle §158 odst. 3 tr. ř., není možno ve věci podat řádný opravný prostředek (stížnost dle §141 t. ř.). Místo opravného prostředku má stěžovatelka právo podat opětovný podnět, pokud bude obsahovat nové skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, nebo se s tímto podáním obrátit na příslušné státní zastupitelství v rámci jeho působnosti v dozoru nad zachováním zákonnosti v předsoudním stádiu trestního řízení.
Dne 9. 4. 2018 bylo Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové doručeno podání stěžovatelky, jímž brojila proti shora uvedenému postupu Policie ČR. Krajské státní zastupitelství přezkoumalo v intencích ustanovení §157 odst. 2 písm. a) tr. ř. postup Policie ČR a ve svém vyrozumění ze dne 14. 5. 2018 se vypořádalo s převážnou částí námitek obsažených i v předmětné ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství se vyjádřilo jak k otázce doručování, výslechu stěžovatelkou navrhovaných svědků, tak i znaleckému posudku Ing. Drvotové. Žádných závad, nedostatků či přímo nezákonností ze strany Policie ČR státní zastupitelství neshledalo.
Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora uvedenému postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Jedním z projevů této skutečnosti je fakt, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti.
Pravomoci Ústavního soudu vyvěrající v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení je Ústavní soud oprávněn, pokud vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z ústavní stížnosti je však patrné, že se stěžovatelka nedomáhá zrušení žádného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud se týče jiného zásahu veřejné moci, může Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
Petitem ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala shora uvedeného žádání, jež však neodpovídá nastíněným pravomocem Ústavního soudu. Povinnost, jejíhož vyslovení se ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení stěžovatelka domáhá, plyne již z ustanovení §158 odst. 1 tr. ř. Ústavní soud navíc v posuzovaném případě nevyslovil závěr, že by orgány činné v trestním řízení jakoukoli ze svých povinností při projednávání předmětné věci porušily. Domáhá-li se tedy stěžovatelka vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil výše uvedený výrok, neodpovídá takto formulovaný stížnostní petit citované dikci zákona, a zjevně tak vybočuje z mezí daných ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí oprávněn. Stejně tak nelze dovodit ani kompetence Ústavního soudu, pouze deklarovat, že policejní orgán a státní zastupitelství "odložením trestního oznámení" porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Nad nezbytnou míru odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že ve fázi prověřování okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze ve vztahu k potenciálním poškozeným uvažovat o garancích jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 29. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13) nebo článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. října 2006 č. 29858/03). Trestní řízení v posuzované věci se navíc nedostalo ani do fáze prověřování, jelikož nebylo vůbec zahájeno, a maiori ad minus tudíž k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu předmětných ustanovení nemohlo dojít.
Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 28. června 2011, sp. zn. Pl. ÚS 17/10, trestněprávní poměr je vztahem pouze mezi pachatelem trestného činu a státem a neexistuje ústavně zaručené právo třetí osoby na stíhání či odsouzení pachatele. Zároveň však nelze pominout skutečnost, že je povinností státu garantovat ochranu základních lidských práv i prostřednictvím efektivního trestního řízení, přičemž selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat například porušení článku 2, článku 3, článku 4 či výjimečně také článku 8 Úmluvy. Právo poškozených na efektivní trestní řízení je tudíž nezbytně provázáno s jejími substantivními ústavními právy zakotvenými v Listině základních práv a svobod a Úmluvě (srov. usnesení ze dne 17. září 2015, sp. zn. III. ÚS 2308/15).
Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro efektivní trestní řízení je z ústavněprávního hlediska možné toliko v případech újmy ohrožující či poškozující nenahraditelné individuální zájmy, jako je život, zdraví, nebo sexuální důstojnost, a tedy v případech, kdy poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami (srov. usnesení ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 1910/15). Jak již bylo Ústavním soudem (viz zejména nález ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 a nález ze dne 2. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14), ale i Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. listopadu 2013 č. 5786/08, §83-85) v minulosti judikováno, v případech méně závažných zásahů. Právo poškozených na efektivní trestní řízení tak může být dotčeno toliko za předpokladu velmi intenzivního porušení základních práv, přičemž u méně flagrantních zásahů postačí nižší standard ochrany prostřednictvím správního nebo občanského práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj