ECLI:CZ:US:2018:1.US.2468.18.1
sp. zn. I. ÚS 2468/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky VODÁRNA PLZEŇ a. s., sídlem Malostranská 143/2, Plzeň, zastoupené Mgr. Alenou Královou, advokátkou, sídlem Šafaříkovy sady 7, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2018, č. j. 18 Co 558/2016-139, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Bc. Pavla Chalupského, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 25. 4. 2016 u Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") proti stěžovatelce se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky ve výši 18 590 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že za období od 5. 12. 2012 do 24. 2. 2013 mu byl vyúčtován nedoplatek za odběr vody ve výši 17 938 Kč, s nímž nesouhlasil, a vyúčtovanou spotřebu reklamoval. Dne 25. 4. 2014 platil ze svého účtu zálohu na odběr vody, omylem však zadal pokyn k převodu částky 50 000 Kč a nikoliv částky 5 000 Kč. Z účtu stěžovatelky mu dne 13. 5. 2014 byla převedena částka pouze ve výši 27 410 Kč. Ta ho rovněž upozornila, že z jím zaslané částky započítala nedoplatek ve výši 17 938 Kč.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 9. 2016 č. j. 39 C 104/2016-80 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 17 938 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 652 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Okresní soud se v odůvodnění v prvé řadě vypořádal s otázkou, zda došlo k řádnému provedení zápočtu. Dále se soustředil na rozdíl v běžné spotřebě vody a spotřebě v rozhodném období. Zdůraznil, že mezi povinnosti stěžovatelky nepatří zkoumat, zda se spotřeba nápadně zvýšila či snížila, v nyní posuzované věci však uvedl, že cítil potřebu se zabývat i touto otázkou. V této souvislosti dodal, že trvá-li stěžovatelka na dodání vody ve vyúčtovaném množství, nese nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní, přičemž je třeba dospět do úrovně pravděpodobnosti hraničící s jistotou. Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat správnost vyúčtování a že nárok vedlejšího účastníka na vrácení uplatněné částky ve výši 17 938 Kč je důvodný, neboť v okamžiku zápočtu pohledávka stěžovatelky neexistovala.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že došlo k nesprávné aplikaci §16 odst. 1 a §17 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vodovodech a kanalizacích). Podle tvrzení stěžovatelky měl vedlejší účastník zpochybnit stav vodoměru nejpozději při jeho výměně a nikoliv až po půl roce v souvislosti s vyúčtováním. Reklamaci proto považovala za opožděnou. Na tyto situace podle stěžovatelky zákon pamatuje konstrukcí nevyvratitelné právní domněnky, že měření bylo správné. Proto důkazní břemeno o nesprávnosti měření měl nést vedlejší účastník.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 3. 2017 č. j. 18 Co 558/2016-107 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. změněn tak, že žaloba vedlejšího účastníka co do částky 17 938 Kč se zamítá. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník řádně nedbal o svá práva, konkrétně že závadu vodoměru uplatnil se zpožděním a v době, kdy jej již nebylo možné přezkoušet.
6. Nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 byl rozsudek krajského soudu zrušen. Ústavní soud v nálezu zejména uvedl, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení více možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. K nyní posuzované věci uvedl, že "ustanovení §17 odst. 3 věty druhé zákona o vodovodech a kanalizacích stanoví, že má-li odběratel pochybnosti o správnosti měření nebo zjistí-li závadu na vodoměru, má právo požádat o jeho přezkoušení. Toto právo lze uplatnit nejpozději při výměně vodoměru. Ustanovení §16 odst. 1 věty třetí zákona o vodovodech a kanalizacích stanoví, že vodoměrem registrované množství dodané vody nebo jiným způsobem určené množství dodané vody je podkladem pro vyúčtování dodávky (fakturaci) vody. Lze tedy výkladem dovodit, že zákon skutečně stanoví vyvratitelnou domněnku správnosti naměřené spotřeby vody úředně ověřeným vodoměrem a výsledek provedeného měření je podkladem pro vyúčtování dodávky vody. Zákon zároveň výslovně poskytuje odběrateli právo zpochybnit správné fungování vodoměru a umožňuje mu nechat jej přezkoušet. O takové přezkoušení lze žádat nejpozději do doby, než je vodoměr vyměněn. Potud lze s právními závěry krajského soudu souhlasit. Z dikce citovaných ustanovení však nelze dovozovat, tak jak to činí krajský soud, že odběratel nemůže po provedení výměny tvrdit a prokazovat nesprávnost naměřené spotřeby vůbec, tedy že by nemohl po vyměnění vodoměru vyvrátit domněnku správnosti naměřené spotřeby jinými způsoby než přezkoušením vodoměru. Ustanovení §17 odst. 3 totiž reflektuje faktickou nemožnost vodoměr po jeho výměně přezkoušet, a nikoliv záměr zákonodárce znemožnit odběrateli po tomto časovém okamžiku naměřenou spotřebu vyvrátit jakýmikoliv způsoby a důkazními prostředky." K dokazování doplnil, že "v řízení bylo prokázáno, že odběratel o provedení výměny dopředu nevěděl, výměně nebyl přítomen a o tom, že byl vodoměr vyměněn, se dozvěděl až z vyúčtování odběru vody, na něž reagoval svou reklamací." Ústavní soud závěrem krajskému soudu vytkl, že bez dalšího převzal závěry formulované v komentářové literatuře, navíc kdy její autor v minulosti pracoval ve vodárenské společnosti.
7. V následném řízení byl rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 18 Co 558/2016-139 rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud uvedl, že při rozhodování byl vázán právním názorem Ústavního soudu, a dospěl k závěru, že okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu pro zjištění skutkového stavu a správně dovodil i odpovídající právní závěry. K dokazování uvedl, že v nyní posuzované věci vyvstaly důvodné pochybnosti o spotřebě, a proto nelze vycházet z protokolu stěžovatelky, neboť nejde o veřejnou listinu, u níž by se předpokládala její správnost. Z revizního listu vedlejšího účastníka bylo prokázáno, že za rozhodné období byla naměřená spotřeba neúměrně vyšší než za předchozích šest let. Nadto nebylo zjištěno, že by došlo k situaci odůvodňující abnormální navýšení spotřeby vody. Vzhledem k tomu, že neúměrná spotřeba vody neměla objektivní důvod, vyslovil okresní soud, že s pravděpodobností hraničící s jistotou existovala závada na měřidle. Proto byl nárok vedlejšího účastníka shledán důvodným.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka se po podrobné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými a Ústavním soudem soustředí na napadený rozsudek krajského soudu. V prvé řadě uvádí, že se nevypořádal s jejími námitkami, jež by mohly přivodit opačné rozhodnutí ve věci, čímž došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Tyto námitky se měly vztahovat k aplikaci a interpretaci §16 odst. 1 a §17 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, konkrétně, že je v nich zakotvená domněnka skutečně pojata jako vyvratitelná, nicméně pouze za předpokladu včasné žádosti o přezkoušení vodoměru. Opačný výklad podle stěžovatelky zakládá zásah do právní jistoty. Je-li zákonem zakotvena domněnka, jež připouští důkaz opaku, musí ji soud považovat za prokázanou, dokud v řízení nevyjde najevo opak. Ani vyvratitelné domněnky proto nemají být předmětem procesního dokazování.
9. Další část ústavní stížnosti popisuje okolnosti samotné výměny vodoměru. Stěžovatelka zdůrazňuje, že při tomto postupu nikoho nediskriminovala, naopak to byl stěžovatel, kdo svá práva odběratele delegoval na jinou osobu. Má být proto zřejmé, že vedlejší účastník se o výměně vodoměru mohl dozvědět.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že zjištěný stav vodoměru byl v nyní posuzované věci jediným údajem o spotřebě vody, přičemž naměřený stav je třeba považovat za správný. Nemá-li tomu tak být, musí nesprávnost naměřené hodnoty dokazovat vedlejší účastník. Krajský soud se však zaměřil na důkazní břemeno stěžovatelky, které se nemělo podařit prokázat pravdivost a správnost naměřené hodnoty spotřeby vody. Hodnocení důkazů stěžovatelka dále vytýká, že krajský soud se pouze omezil na konstatování vázaností názorem Ústavního soudu, aniž by se zaměřil na každý důkaz zvlášť o poté na jejich vzájemnou souvislost. Napadený rozsudek proto nepovažuje za řádně zdůvodněný, kdy se krajský soud navíc nevypořádal se všemi jejími tvrzeními. Závěrem zdůraznila, že jednala v důvěře v kogentní ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Ústavní stížnost je zaměřena na nesouhlas stěžovatelky s rozsudkem krajského soudu o neprokázání správnosti hodnot spotřeby vody, jež byla předmětem sporného vyúčtování, konkrétně opřený o otázku, zda důkazní břemeno nese strana podporující nebo vyvracející naměřené hodnoty. Tato otázka je zčásti předmětem výše citovaných ustanovení §16 odst. 1 a §17 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích. Byť jde o aplikaci a rovněž interpretaci norem podústavního práva, bylo v nyní posuzované věci již dříve Ústavním soudem mimo jiné vyloženo, že z dikce §17 odst. 3 nelze dovozovat nemožnost zpochybnění hodnot naměřených vodoměrem, ač tak již nebude možné učinit jeho přezkoušením. Zákon doslovně zakotvuje právo na přezkoušení vodoměru, nikoliv právo na zpochybnění správnosti vyúčtování nebo právo na zpochybnění naměřených hodnot. Uvádí-li stěžovatelka, že vedlejší účastník mohl být výměně vodoměru osobně přítomen, i v tomto bodě lze zohlednit jeho postavení jako slabší strany, neboť ani z naměřené hodnoty nemusel dovodit závadu. V nyní posuzované věci je zřejmé, že vedlejší účastník princip bdělosti neporušil, neboť na nesprávnost poukázal bezodkladně po oznámení vyúčtování stěžovatelkou. I po provedení výměny vodoměru lze tudíž vyvrátit domněnku stanovenou zákonem. Důkazní prostředky jsou demonstrativně vypočteny v ustanovení §125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž lze obecně konstatovat, že jsou dovoleny všechny, byly-li opatřeny v souladu se zákonem. Ani v nyní posuzované věci proto nelze dovodit, že jediným významným důkazním prostředkem mohlo být pouze přezkoušení údajně vadného vodoměru. Z ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. dále vyplývá, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu. Terminologická odlišnost od původní konstrukce povinnosti zjistit skutečný stav není odvrácením se od koncepce materiální pravdy, nicméně zohledňuje skutečnost, že v řadě případů nemusí existovat přímé důkazy. Proto je dovoleno rozhodnutí postavit i na důkazech nepřímých, jež mohou ve stadiích poznání nezakládajících důvodné pochybnosti přiblížit skutkový stav na úrovni blížící se jistotě. V duchu těchto principů postupoval rovněž krajský soud. Vyslovil-li již dříve Ústavní soud, že i později než při výměně vodoměru je dovoleno zpochybňovat správnost naměřených hodnot, a krajský soud tomu přizpůsobil i následné dokazování, nemohlo z pohledu stěžovatelky dojít k porušení pravidel spravedlivého procesu a následně ani k odmítnutí poskytnutí soudní ochrany. Byť krajský soud neprovedl dokazování přímým důkazním prostředkem, tedy kontrolou vodoměru, ale vyšel z argumentace opírající se o neexistenci objektivních důvodů, které by nevysvětlily z dlouhodobého pohledu ojedinělé navýšení spotřeby vody, jde o provedení řádného hodnocení skutkového stavu, které vyhovuje jak základním procesním principům, tak i myšlence ochrany odběratele vody jako slabší strany, jíž má být umožněno zpochybnit vyúčtování spotřeby. Argumentace stěžovatele v ostatních bodech představuje již jen polemiku s hodnocením důkazů, která však nemůže dosáhnout ústavního rozměru a založit důvodnost ústavní stížnosti.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu