ECLI:CZ:US:2018:1.US.2488.17.2
sp. zn. I. ÚS 2488/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Daniela Balouna, advokáta, sídlem Václavská 12, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2017 č. j. 6 To 91/2017-221, včetně návrhu na zrušení ustanovení §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu stěžovatel navrhuje zrušení ustanovení §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka České advokátní komoře.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud porušil jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že krajský soud neoprávněně zasáhl do základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále je přesvědčen, že krajský soud porušil jeho základní právo vlastnit majetek, jak je zaručeno čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí krajského soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel jako ustanovený obhájce podal u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") návrh na přiznání odměny, náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas s tím, že v něm záměrně neaplikoval ustanovení §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Okresní soud usnesením ze dne 15. 2. 2017 č. j. 1 T 152/2016 - 213 stanovil stěžovateli odměnu ve výši 3 600 Kč, tj. odměnu ve výši plynoucí z aplikace ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu. Usnesení okresního soudu stěžovatel nenapadá.
Stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí okresního soudu krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění uvedl, že okresní soud ve svém rozhodnutí správně aplikoval advokátní tarif a postupoval tak v souladu s účinnou právní normou. Dále konstatoval, že námitky stěžovatele jsou sice logické a přiléhavé, ale soudy jsou povinny rozhodovat dle účinných právních norem.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje historický vývoj napadeného ustanovení advokátního tarifu, včetně důvodů vedoucích k jeho vzniku. Na základě úvah o hospodaření státu pak dospívá k závěru, že aplikace ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu je neproporcionální. Je přesvědčen, že účel jeho normativní existence již odpadl a odměny ustanovených obhájců jsou bezdůvodně deformovány. Vzhledem k mlčení normotvůrce, tj. ministerstva spravedlnosti, které podle stěžovatele mělo zohlednit aktuální situaci a napadené ustanovení zrušit nebo změnit, navrhuje, aby zasáhl Ústavní soud a ochránil jeho základní práva a svobody. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě se, navzdory jeho bagatelnosti (rozdíl v nárokované a přiznané částce je 900 Kč), jedná o případ přesahující jeho individuální zájmy.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích určil podmínky, za kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem vede k nepřípustnému porušení základních práv a svobod jednotlivce. Obvykle se jedná o případy nesprávné volby či nesprávného určení vzájemně kolidujících právních norem, případy zcela zjevně nesprávně zvolené interpretační metody či techniky a případy svévolné aplikace podústavního práva [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je vzhledem ke své pozici v ústavním systému České republiky povinen minimalizovat své zásahy do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nepřehlédnutelně zejména v případech, kdy nedochází k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1213/17 ze dne 30. 5. 2017).
Stěžovatel nezpochybňuje postup krajského soudu (ani postup okresního soudu) a nevytýká jim nesprávnou aplikaci účinných právních norem. Není tedy divu, že Ústavní soud neshledal v usnesení krajského soudu jakýkoli nesprávný postup vedoucí k zásahu do jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Napadené usnesení stěžovateli slouží pouze jako záminka k napadení ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu. Zde je však namístě připomenout, že Ústavní soud má pravomoc zasahovat do normotvorné pravomoci orgánů veřejné moci pouze za předpokladu kolize daného právního předpisu s ústavním pořádkem České republiky, případně - v tomto případě - kolize se zákonem [viz ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky]. Pravomoc svěřenou Ústavnímu soudu nelze aplikovat v případech právních předpisů, které jsou například pouze nedokonalé, nedostatečně odůvodněné, zastaralé nebo neoblíbené. Vždy je nezbytné identifikovat rozpor s ústavním pořádkem, případně zákonem. Napadené ustanovení, navzdory ústavní stížnosti, však takovou kolizi nevyvolává, a nesouhlas stěžovatele není dostatečným důvodem k tomu, aby Ústavní soud mohl realizovat svou pravomoc, a nejsou ani dostatečným důvodem k tomu, aby obecné soudy příslušné ustanovení neaplikovaly (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/15 ze dne 12. 8. 2015).
Ústavní soud v této souvislosti také připomíná, že odpadnutí důvodů vedoucích ke vzniku právní normy, případně změna společenské situace, nejsou samy o sobě dostatečnými důvody k vyslovení protiústavnosti ustanovení normativní povahy. Mohou to být důvody ospravedlňující normotvůrce k jejich revizi či ke změně právní úpravy, ale nejsou důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Opačný postup by znamenal nepřípustné rozšiřování jeho pravomocí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu, který s ní byl spojen, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud také zamítl návrh na přiznání postavení vedlejšího účastníka České advokátní komoře.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu