ECLI:CZ:US:2018:1.US.250.18.1
sp. zn. I. ÚS 250/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 70 Co 291/2017-310 ze dne 11. 10. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Přerově č. j. P 139/2014-231 ze dne 30. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 dost. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo rozhodováno o výživném na jeho nezletilého syna.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti vyplývá, že odvolací soud svým rozhodnutím snížil částku, kterou je stěžovatel povinen přispívat na výživu syna, z částky 2 000 Kč měsíčně stanovené soudem prvního stupně na částku 1 200 Kč měsíčně a rozhodl, že dlužné výživné ve výši 6 160 Kč bude stěžovatel hradit v měsíčních splátkách po 300 Kč spolu s běžným výživným.
Stěžovatel namítá, že soudy se při rozhodování o úpravě výživného nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou podle zákonné úpravy relevantní, a uceleně neposoudily všechny okolnosti, které v řízeních před civilními soudy vyšly najevo. Nepřihlédly k námitkám stěžovatele a uložily mu povinnost přispívat na výživu nezletilého syna, přestože je dlouhodobě bez příjmu a zcela nemajetný.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům. Krajský soud v odůvodnění zdůraznil, že přihlédl k osobním i majetkovým poměrům stěžovatele. Při rozhodování o výši výživného soud vycházel z jeho potenciálního příjmu ve smyslu §913 odst. 2 obč. zák., jehož by stěžovatel mohl dosahovat, alespoň ve formě minimální mzdy. Ze zprávy úřadu práce, u něhož je stěžovatel evidován, vyplynulo, že na Vsetínsku je řada pro stěžovatele vhodných volných pracovních míst, v posledních letech navíc mnoho firem aktuálně hledá nekvalifikované zaměstnance a stěžovatel vzhledem ke své osobní situaci může pracovat nejen v místě svého bydliště. Právě s ohledem na osobní poměry otce však odvolací soud snížil částku měsíčního výživného a změnil prvostupňové rozhodnutí i v tom směru, že stěžovateli umožnil placení dlužného výživného v měsíčních splátkách. Oba soudy při rozhodování rovněž řádně zvážily i možnosti matky a potřeby nezletilého syna.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel pomíjí, že jeho prioritní povinností je přispívat na výchovu a výživu svého syna. Skutečnost, že stěžovatel své možnosti v tomto směru omezil v důsledku trestné činnosti, nemůže jít k tíži nezletilého ani nemůže být přenášena na matku nezletilého (srov. obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07, usnesení sp. zn. I. ÚS 1939/16, I. ÚS 2507/15).
Přijatým závěrům tedy nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu